Dichy je zároveň hlavním editorem Genetových dramat v edici la Pléiade prestižního nakladatelství Gallimard a také vydal soubor Genetových politických textů.
Genet bývá označován za provokativního autora, který i dnes víří diskuse ve francouzské veřejnosti. Není to už jen nálepka, je Genet v současné literatuře stále živý?
Je dokonce živější než v době svého života. Diskutuje se zejména o knize Pohřební obřad, která nejdříve vyšla ilegálně za Genetova života a poté v jeho sebraných spisech, ale nikdy samostatně. Jako by tak unikla pozornosti a teprve nyní se začíná více číst. Genet ji napsal z žalu nad smrtí přítele, mladého komunisty Jeana Decarnina, který zemřel při osvobozování Paříže. Opěvuje však nejen přítele, ale i jeho vraha, německého milicionáře a kolaboranta, prožívá zamilovaný vztah k oběma těmto postavám, které podávají obraz Francie té doby a nedají se oddělit. Polemika vychází hlavně z toho, že někteří čtenáři si to vykládají jako oslavu kolaborantství.
V čem spočívá Genetův obdiv ke členům SS? Neučarovala mu hlavně urostlost německých vojáků?
Genet svým způsobem přiznal, že obdivoval fyzickou krásu německých vojáků, zdůrazněnou mužnost. I když opěvuje mužnost a krásu, jedním dechem ji zároveň zesměšňuje, což souvisí i s jeho homosexualitou, která je také určitou ironií, otočením věcí.
Nedá se tedy říci, že by byl obdivovatelem nacismu jako ideologie?
Ne, to určitě ne. Je to absolutně vyloučeno. Ale jelikož byl provokatérem, kdyby se z kontextu vybraly některé citace, mohlo by to tomu nasvědčovat.
Neměl proto Genet v poválečné Francii potíže?
Ne, protože strávil válku ve vězení. Měl být dokonce deportován jakožto vagabund – tehdy platil zákon, podle něhož měli být deportováni ti, již neměli stálou adresu. Nakonec k tomu nedošlo.
Čím si vysvětlujete Genetovu fascinaci zlem, ospravedlňování katů? Ostatně i jeho hra Černoši by se dala interpretovat jako oslava násilí.
Vycházel z prostředí plného násilí, kterého byl produktem. Byl opuštěným dítětem, od patnácti do osmnácti let seděl ve vězení. Celý život si střežil pozici toho, kdo stojí mimo společnost, chtěl být stále tím, kým v mládí. Ani ve chvíli, kdy jeho knihy začínaly mít úspěch, se nechtěl stát buržoazním autorem, nenáviděl je. V jeho díle najdeme chválu násilí, ale je potřeba se podívat i na to, proti komu je použito: nikdy proti slabým a chudým, ale vždy proti síle.
Vnímáte rozdíl mezi jeho hrami a prózami? Na první pohled se zdá, že třeba Pohřební obřad je mnohem drsnější.
Romány vznikaly v době, kdy se vyhraňoval proti společnosti, většinou je psal ve vězení, divadelní hry jsou z doby, kdy byl uznáván jako spisovatel, to už pro něj byla jiná pozice. V románech bojuje o vlastní existenci, zatímco v divadelních hrách jde spíše o pochopení společnosti.
Na svých cestách po světě se Genet ocitl také v Brně. Máte o tom podrobnější informace?
V polovině roku 1936 Genet dezertoval z francouzské armády a na útěku před francouzskou policií cestoval po Evropě – byl v Itálii, Albánii, Jugoslávii a dostal se až sem. Ze všech zemí byl vždy vyhoštěn. Ale v Československu mu péči poskytla Liga pro lidská práva, pobyl tady pět měsíců. Na prosbu Ligy zde dával hodiny francouzštiny vdané Němce židovského původu Anne Blochové. Byla to jediná Genetova láska k ženě, platonická. Při anšlusu musela Blochová opustit Československo a emigrovala do Anglie, s sebou si vzala šest Genetových dopisů, jsou plné něhy. Její rodina je dala do dražby, kde je objevil jeden německý badatel. Vyšly ve Francii a Německu. Stopy této cesty Genet zachytil i v Deníku zloděje, ale je to jakási legenda, kterou vytvořil sám Genet.
Co z Genetova díla může inspirovat současné čtenáře?
Je dobré vstoupit do Genetova díla skrze román Pohřební obřad, který je jedním z nejtěžších a ukazuje ho v náročnosti, kterou měl sám k sobě. Genet se nesmí posuzovat jako každý jiný spisovatel, jazyk je pro něho zbraní, jíž bojuje o život a svoji existenci, literatura a krása ho vůbec nezajímá. Když nepoznáme, že psaní pro něj bylo otázkou života a smrti, nikdy nepochopíme jeho dílo ani jeho násilí.
Zajímali Geneta čtenáři?
Ne. Lidé, pro které psal, byli bandité, vagabundi, lidé žijící na ulici, ti ho číst nemohli. A ty, kteří ho četli, nenáviděl.
Proč Genet "normální" lidi tak nenáviděl?
Nenáviděl lidi usazené ve společnosti, ale zároveň byl velmi solidární s uprchlíky, Palestinci. Stejným hybatelem, jako byla u Geneta nenávist, byla i láska.
Anglický divadelní režisér Peter Brook a inscenátor jeho her vzpomíná, že nutnou součástí Genetových přátelství byla i zrada.
Genet opravdu zrazoval více své přátele než nepřátele. Vysvětloval to tím, že se nikdy nechtěl ustavit v intelektuálním světě. Když se spřátelil s někým z tohoto prostředí, musel ho zradit, aby se z toho světa zase vyloučil. Byl jako zvíře, které přesto, že vstoupilo do domáckého prostředí, toužilo zůstat divokým. A Genet je nebezpečným, divokým autorem. Když ho čteme, jsme okouzleni a zároveň zraňováni. Lidé v univerzitním prostředí si však uvědomují, že tu zraňovací stránku vyjádřil klasickým jazykem, že využil co možná nejliterárnějšího jazyka k jiným cílům, než je obvyklé.
 Literatura (ilustrační foto) |
