František Štorm je mimo jiné také znamenitý textař. Jeho práce se slovy pro skupinu Master’s Hammer nemá v kontextu české metalové scény absolutně konkurenci. Novotvary, archaismy, pointy, černý humor, sarkasmus. Bohatá slovní zásoba a cit pro jazyk se tedy zračí i v rozhovoru s ním.
Na začátku knihy popisujete zážitky z pobytu v klášteře. Co pro vás tohle místo symbolizuje?
Jsem asi monastický (vyznávající mnišský či klášterní způsob života – pozn. red.) typ, od dětství jsem vyhledával samotu na odlehlých místech. V tomto konkrétním případě, v Novém Dvoře u trapistů se navíc dodržuje silentium (mlčenlivost v prostorách kláštera nebo církevních řádech – pozn. red.), což mi dokonale vyhovuje. Vnímám to jako ideální normální stav, nikoli vybočení ze shonu civilizace, jak by to někdo zvenku mohl nazírat. Je tam plno práce jako kdekoli jinde, vstává se v 03:15. Hardcore, jak má být. Myslím, že v budoucnu taková klášterní společenství čeká velké oživení a zájem mladých řeholníků. V knížce popisuju hlavně okouzlení jejich zpěvem – oni jsou po letech společného života dokonale sladěni, přestože nikdo z nich asi nemá konzervatoř, to zní jako z desky.
Zmiňujete klid, prostor pro rozjímání. Je pro vás malba také svým způsobem napojení na vyšší bytost, energii?
Vyšší bytosti přenechám ezo-badatelům. Já se soustřeďuji na kompozice, figury, barvy a světlo, ale hlavně na výraz a na to, co chci sdělit. I když malba – jako veškeré umění – je každopádně činnost vysoce duchovní, věnuji pozornost i bytostem nižším, jako je například hmyz a bochnatky.
Otevíráte prostřednictvím malování své nitro či podvědomí a dáváte představám, které se vám honí hlavou, volný průběh?
Myslím, že to nejhlubší nitro v umění nemá co dělat, to patří do odborné péče, eventuálně do ústavu, ale tuším na co narážíte: Nejvíc člověka prozradí rychlá kresba, stejně jako rukopis. Malování ale poskytne čas na obmyslnost, zaumnost, zkoumání povrchu, a už to, že na jednom obraze pracuju třeba týden, se nutně promítne do výsledku jako časosběr pocitů. Nitro ne, nabízím spíš nějakou zvláštní formu vnímání a snažím se o srozumitelnost. Ten volný průběh se musí hodně usměrňovat, používám metody natrénované z grafického designu: hlavním měřítkem je čitelnost. Jiná věc je ta poloautomatická phenakistoskopická (Phenakistoskop je otočný kotouč se štěrbinami, mezi nimiž jsou rozkreslené jednotlivé fáze pohybu – pozn. red.) kresba kruhových animací, neboť na začátku nevím, kde to skončí. Souvislosti nacházím až při sestavování těch smyček do časové osy se zvukem, čili zase trochu spekulace. Chtěl bych někdy zažít něco emotivnějšího.
Nevkládejte do hudby duši, můžete o ni přijít, říká legenda z Master’s Hammer |
V jakém smyslu? V tom, že by vás silně emotivní zážitek inspiroval k vytvoření něčeho, o co jste se dosud nepokusil?
Procházel jsem dnes zapadlou ulicí, ve které jsem nikdy nebyl, míjel ploty vil, když tu vidím řadu obrazů umístěných v zasklených vitrínkách na jednom zarostlém plotě. Všechno menší oleje na plátně, krajinky, výjevy z města, rozkvetlé aleje, podzim, pěkně popsané, u toho jméno i telefon té pilné malířky co v tom domě asi bydlí. Zázrak tvorby, ať je jaká chce, a opravdická výstava na plotě v nějaké zapadlé uličce nějakého malého města. Pak už jen vystavovat někde v hlubokém lese. Nebudu domýšlet, zatím...
Váš svět je plný prazvláštních tvorů, kteří ale nebudí strach, děs či hrůzu, ale spíše zvědavost. Co přesně je to za bytosti, odkud jsou?
Ty bytosti jsou plody mé mysli a jsou skutečnější než tyhle noviny. Co přesně jsou, se snažím dopátrat, až když je namaluju. Hledám pro ně role, gesta, tanec, směr pohybu. Vlastní představy jsou to jediné, co skutečně vlastním, zatímco vše ostatní je dokonale cizí, počínaje spodním prádlem, přes pozemky až k vzdáleným galaxiím. Vždycky když nějakou z těch představ vytáhnu na světlo, případně na papír, plátno nebo jako animaci na projektor, je to kousek mých pocitů z tohoto světa. Odtamtud odněkud odlepil se stín.
Písmem jste se podílel na velmi úspěšné počítačové hře Kingdom Come: Deliverance II. Je vám blízký svět počítačových her a vůbec virtuální reality? Je to vlastně svého druhu eskapismus, jako výtvarné umění nebo hudba.
Počítačové hry nehraju. Ale když jsem viděl, jak to vzniká ve firmě Warhorse a setkal se s těmi úžasnými lidmi, hned mi naskočila souvislost s romantickou duší mého dědečka, který měl utkvělou představu, že je gotickým rytířem. Rozumím tomu a umím to ilustrovat typografií. Ale moje písmo Kingdom je spíš nenápadné, ani ho nepoznáte při hraní, což je vlastně dobře. Středověký rytíř na sebe taky nijak neupozorňoval, nasadil život v předem prohrané bitvě a to mu stačilo. Dnes i ti programátoři mají v kanclu makety mečů, štítů a brnění, studují architekturu opevnění, zapomenutá řemesla. Není to žádná pasivní zábava, vyžaduje to interakci, podobně jako LARP hry, které se odehrávají v reálném světě. Tak by měla vypadat show.
Jak to vypadá s chystaným albem vašeho hudebního projektu Maldorör Disco?
Děkuji za optání. Točíme, skládáme, a hlavně hodně škrtáme. Chceme pěkně sevřené úsporné album, dvakrát osmnáct a půl minuty na vinyl, aby to znělo co nejlépe. Nechci nic zakřiknout, ale letos to bude.
Zmiňujete vinyl, neplánujete taky magnetofonovou kazetu? Zejména v metalovém undergroundu, ale nejen v něm, je tenhle formát opět tuze populární.
No právě. A to nás zavádí k sentimentu, na který sice už máme právo, ale snažím se tomu obloukem vyhýbat jako esoterice. Což ovšem nic nemění na tom, že zrovna včera jsem si ze servisu vyzvednul dva krásný kazeťáky. Je to jako s lidským tělem – je to otázka servisu. A taky servisu reminiscencí. Něco je třeba nenávratně archivovat, pečlivě, ale nevracet se k tomu. Mně třeba vůbec nevadí digitální edice, naopak. Můžu si k tomu nakreslit animaci, video, ve stejný moment publikovat globálně na netu, což je vzrušující. Nakonec když někdo bude chtít coby fetiš třeba hrající pásek do kotoučáku nebo voskový váleček s drážkou, proč ne? Nedávno jsem byl v museu v Liberci a tam mají nádherný hrací automaty na děrovaný kotouče. To bych viděl jako poctivou nostalgii, začít dělat muziku pro tyhle mašiny. Jistě by to šlo, skoro všechny tam fungujou.
Jak projekt Maldorör Disco vznikl a co má společného s Leautrémontem?
Přiznám se, že Lautréamontova poesie se mi spíš oškliví, ale to není důvod abychom se k ní nemohli vztahovat, či v mém případě vymezovat. Kromě toho ten název jsme si navzájem schválili. Přišel s tím Kamil Princ, kurátor a dekadentní básník, co umí noty, a právě v této době chystá docela zásadní sbírku své poesie k vydání. Zahrajeme samozřejmě na křtu.
Úplně první show v GASKu spočívala v tom, že jsme s Kamilem řádili na synťáky a zkreslenou kytaru, do toho Sultán (Ondřej Kůla) četl Zpěvy Maldororovy (vydání s obálkou od Františka Muziky) a znělo to někomu prý jako DG 307, což vnímám jako velkou poctu. Pak jsme tuto polohu opustili a začali komponovat trochu ostřejší skoro až EBM skladby s původními texty.
Kapela vznikla za účelem běsnění na vernisážích, a takto i fungujeme, dokonce jsme účinkovali i na svatbě Mulačových v Buštěhradě. Ale už si z časových důvodů i vybíráme. Na podzim budeme na jednom obskurním festivalu a nabídky na vystoupení stále přicházejí.
Před časem jste rezolutně prohlásil, že s kapelou Master’s Hammer je definitivní konec. Nedávno vyšla koncertní deska Live Occult Ritual, čili jméno kapely nějakým způsobem žije dál. Hádám ale, že žádné další studiové ani koncertní aktivity neplánujete…
Živák je záznam, archiv, podobně jako ty neposlouchatelné demosnímky, co si fanoušci vymohli na vinylech, jsem rád, že tím to je odbyto. Já myslím, že hudbu ani nejde plánovat, myslím teda komponování, neboť pořád něco skládám pro různé akce a vernisáže a instalace prostoupené těmi zvuky, v jedné ruce štětec, ve druhé synťák. U Master’s Hammer mi moc neseděla ta metalová komunita a pravidelnost. Byli jsme etablovaná kapela, co funguje jako práce, tj. termíny zkoušek, vstávání, přesuny, bedny, kufry, piva, zesilovače, kabely, světla, výkony, decibely, černý trika. Na poslední fesťák už jsem si z frustrace oblík žlutý manšestráky a proužkovanou košili. Na rozdíl od té těžkopádné rockové produkce teď Maldorör Disco jezdí docela nalehko, vystupuje jako karaoke audiovisuální show, což funguje dobře.
Ilustroval jste Draculu, Lovecraftovy spisy, v jednání jsou kresby k Frankensteinovi – jak to s touto zakázkou vypadá?
Jedno slavné pražské nakladatelství o tom se mnou už několik let mluví a zatím nic. Hrozně rád bych ho namaloval jako svou poslední ilustrační zakázku. V tom díle je totiž skrytý jistý paralelní příběh, který obrazově zcela jistě ještě nikdo nevyjádřil. Knižní ilustraci pak chci opustit, z několika důvodů...
Z jakých?
Chybí čas a schopnost ponořování, poněvadž já se vždycky do tématu ponořím moc hluboko, což asi není dobře. Vyčerpává mě už moje vlastní představivost, natož abych si prožíval cizí příběhy. Nechci tu naříkat nad tím, že nakladatelé neuživí ilustrátory. Není to takto jednoduché, některé bibliofilie fungují i opačně. Ilustraci řadím blíže knižnímu designu a přeju zdaru těm, kteří to umějí. Nakonec se přiznám, že mám nejradši neilustrované knihy, nic neruší a představivost jede i bez nápovědy. A kdyby spisovatel uměl malovat, zas by nic nenapsal.
