Na Koetzleho dílo nelze klást přehnané nároky. Nakladatelství Taschen, kde svazky původně vyšly - českou mutaci zařídil Slovart - prodává především laickému publiku, lačnému základních informací, pár drbů, kvalitních reprodukcí a nízké ceny.
Tyhle podmínky Slavné fotografie splňují. Přesto může čtenář litovat, že se Koetzle soustředil jen na dvacítku "ikonických" fotografií a nerozvedl svůj v mnohém objevný text do rozsáhlejšího tvaru.
Koetzle se v úvodu odvolává na výstavu Obrazy v hlavě, na níž v 80. letech minulého století Michael Schirner uvedl místo notoricky známých snímků jen černé čtverce s bílými popiskami typu "Willy Brandt klečí u památníku hrdiny varšavského ghetta".
Autor vybral dvacet prací z let 1827 až 1991, jež jsou podle něj rovněž tak silnými vjemy, že je stačí jen popsat a ihned nám v hlavě naskočí jejich podoba. Pak totiž přestávají být pouhým dokumentem konkrétní světové události, ale stávají se obecnou metaforou tehdejšího času.
Koetzle se přitom nad nimi nerozplývá ani nemudruje nad lidským pokolením, jak obvykle činí jeho kolegové. Naopak čtenáře vybízí, aby tisíckrát viděné fotografie vnímal kritičtěji, neboť jinak se mu jejich hodnota časem devalvuje.
Autorův výběr je do značné míry podřízen kolektivní paměti společnosti, z níž pochází. Proto jako ikony minulých dvou století zvolil snímek mrtvého kancléře Bismarcka, fotku žen sbírajících klestí od u nás prakticky neznámého člena Berlínské secese Heinricha Zilleho, záběr repatriovaného německého vojáka od Ernsta Haase či pohled na schůzku Brežněva s Brandtem od Barbary Klemmové.
Jaké práce by asi vybral český kunsthistorik: Drtikolův akt, Hájkův příjezd wehrmachtu do Prahy, Sitenského stíhače v Británii, Koudelkův srpen 68, Kučerova Dubčeka v objetí s Havlem, Slavíkovy záběry z hokejového Nagana?
Podstatné však není, zda Koetzle splňuje představy o tom, která událost či její záznam má pro nás zásadní význam. Důležitější je, že nepracuje s dojmy, ale s fakty, že se (pokud to šlo) dostal až k originálům, a navíc získal i řadu jejich málokdy publikovaných variant. Na pozoruhodných "nástřelech" Dorothey Langové vidíme, že se k legendárnímu portrétu chudé Američanky s dítětem dostala až po několika seznamovacích cvaknutích.
Překladatelka druhého dílu Slavných fotografií Zuzana Váňová tuto práci pojmenovala Stěhovavá matka, ačkoliv je u nás běžně uváděna jako Kočující matka. Není to její jediný omyl. I s jinými názvy a termíny si nevěděla rady, takže je buď ponechala v originále, nebo zkomolila (teze Cartier-Bressona zní "rozhodující okamžik", nikoli "okamžik rozhodnutí").
Jsou zde i další chyby: Man Ray nemohl na Armory Show vidět Duchampův Akt vystupující nahoru po schodech, pokud se nedíval vzhůru nohama, Cartier-Bresson je těžko jedním z "nejproduktivnějších uměleckých fotografů minulého a současného století", když přestal fotit v roce 1974. Nebýt těchto "drobností", dalo by se o Koetzleho Slavných fotografiích hovořit pouze v superlativech.
 MARILYN NAPOSLED. Šestadvacetiletý Bert Stern fotografoval Marilyn Monroe v červenci 1962. Snímky byly určeny pro časopis Vogue, kde měly vyjít 6. srpna. Herečka však většinu z nich přeškrtala - a 4. srpna uslyšel Stern z televize, že Marilyn zemřela. |
