Mistr thrilleru je zpátky - a tentokrát se Frederick Forsyth vypravil rovnou proti Al-Kajdě. Možná by pro něj bylo lepší, kdyby se naopak Al-Kajda vypravila proti rukopisu jeho románu Afghánec, takže by nikdy nevyšel. Ale Usáma chtěl zaútočit jinam. Jenže kam? Tajné služby Británie a Ameriky věděly jediné: chystá jakýsi opravdu strašlivý útok. A tak poslaly Al-Kajdě do cesty svého Hanse Klosse.
No, neberte to úplně doslova, ale jinak plukovník britských výsadkářů Mike Martin (mimochodem postava z knihy Boží pěst, kde šel proti Saddámovi) opravdu připomíná agenta J-23, který tak zatápěl nacistům. Tváří se totiž, že je někdo jiný. Má identitu vysokého důstojníka Talibanu, který zarytě mlčí snad už pátý rok v americké věznici na Guantánamu.
Jsou si docela podobní, dokonce se znají a Martin Afghánci dvakrát zachránil život. Jednou byl u toho dokonce i Usáma, což se ukáže jako velmi důležité. Když špioni zjistí, že jedinou cestou, jak se dozvědět, jaký strašlivý útok bin Ládin chystá, je poslat k němu zvěda převlečeného za fanatického bojovníka svaté války, zapracuje navíc náhoda.
Jeden z poradců, univerzitní profesor a znalec Koránu, špitne: "Můj bratr by to dokázal." Pak by si sice nejradši ukousl jazyk, ale plukovník Martin vyráží do boje za Anglii, královnu, naši civilizaci a milion dolarů, které mu slíbili Američané (nezdaněné). Vypadá to jako starý dobrý Forsyth. Jenže není. Pořád tam najdete velké okamžiky, ale pořád jako by něco drhlo.
Méně je někdy více
Kdo má Forsytha (s upřímným obdivem) načteného, ví dobře, že tenhle autor nezraje jako víno k lepším ročníkům. Naopak: to nejlepší vytvořil hned na začátku a pak šel - byť s výkyvy - dolů. Někdy se tak proti němu obrátí i jeho vlastní zbraně. Tam, kde bývá silný, se občas trefí do vlastního kolena. V Afghánci přehání svoji obrovskou přednost, práci s detailem: protože začínal jako novinář, byl zvyklý všechno si obšlapat, ověřit, prohlédnout.
Když v Žoldácích popisoval, jak se nakupují zbraně a nechal děj knihy zavést až do pražského Omnipolu, popsal tuhle budovu do podrobností. Fakta dodávají jeho knihám autentičnost a věrohodnost. Když napíše, jak pořídit falešný pas, jste přesvědčeni, že to tak opravdu jde. (A ono to opravdu funguje.) Jenže tentokrát to Forsyth trochu přehnal.
Faktografické pasáže se změnily ve výklad o námořním pirátství či dějinách Afghánistánu. Nic proti tomu. Jenže dříve jste mohli s rozkoší očekávat, že když Forsyth popisuje princip bojleru, na konci pasáže často udělá ostrý obrat ve stylu: "Jenže tentokrát tenhle naprosto spolehlivý přístroj selhal", což se projeví v ději buď ihned, nebo třeba až za padesát stránek.
Je to jeden z jeho triků, jimiž svádí a okouzluje čtenáře. Jenže tentokrát je spíš vykladačem, přednášejícím, někdy i kazatelem. To, co dřív prospívalo akci, ji teď utlačuje. Autor těchto řádek bojoval sám se sebou, než si přiznal, že v první části knihy se někdy i trochu nudil.
Akce je akce
Pak se to však rozjede. Akce přeskakují z kontinentu na kontinent, ze země do země: děj se s rychlostí, která bere dech, přesouvá z Británie přes Pákistán do Afghánistánu, občas jste v Kanadě, v Dubaji, na Filipínách a v jižní Malajsii. Následuje Forsythův další osvědčený trik, náhle totiž šlápne na brzdu a nechá vás v napětí. Zpravodajci pátrají a pátrají, co asi Al-Kajda plánuje za operaci s téměř svatým kódovým označením Al-Isra. Nečekejte, že se to tady dozvíte.
Žádná "pomsta biletářky", která vám prozradí konec filmu, nebude. Snad jediné lze naznačit: tentokrát se nebudou unášet letadla, ale lodě. A bude to rafinované, což Forsyth umí.
Někdy si však pomáhá malými fauly. Tahle operace Al-Kajdy má vzít světu dech, a tak se zdá opravdu nepravděpodobné, že by Usáma povolil na poslední chvíli účast i Afghánci (tedy plukovníku Martinovi), jen proto, že ho jako chlapce kdysi na okamžik potkal v Afghánistánu ještě v časech bojů proti Rusům.
Další náhoda, která skřípe, nastane ve chvíli, kdy hlídaný Afghánec-Kloss-Martin nenajde jiný způsob na spojení s centrálou než strčit jakýmsi britským dovolenkářům do kapsy batohu ručně psaný vzkaz začínající slovy: Pokud milujete svoji vlast, zavolejte na číslo... A vzkaz opravdu dojde. Forsyth má na víc.
Jenže Forsyth je Forsyth
"Konec studené války vedl politiky na obou stranách Atlantiku k názoru, že mír už bude věčný," řekl kdysi Forsyth. Možná stejný pocit vedl jeho v 90. letech k oznámení, že končí s psaním thrillerů. Žil z dobové látky a ta došla. Jenže se vždycky vrátil, často prý proto, že mu docházely peníze (jednou ho skoro o všechno okradl jeho finanční poradce).
Kritici se pak shodovali, že nejlepší knihy vydal na začátku své dráhy, na těch novějších je patrné, že motivem psaní bylo i náhle vyprázdněné konto. Ještě dvě poznámky. Překlad Michala Prokopa je dobrý, jen občas mu ulétnou reálie. Překvapivě i on místo českého vojenského "spojovací" uvádí pod vlivem angličtiny "signalizační".
Spojaři by se asi dost divili. Signalizuje se leda tak praporky. A ta druhá: Forsyth končívá své knihy malou, dodatečnou pointou, v níž se ukáže, že něco je trochu jinak.
A tak je v jeho duchu nutné dodat a desetkrát podtrhnout, že Afghánec je mezi současnými thrillery velmi dobrá kniha, předchozí výtky jen upozorňují na to, že - jak už bylo řečeno - Frederick Forsyth, autor takových skvělých věcí jako jsou Den
pro Šakala, Žoldáci, Spis Odessa či Mistr klamu, má opravdu na víc.
FREDERICK FORSYTH: Afghánec
Knižní klub, 320 stran Doporučená cena: 259 korun
Hodnocení MF DNES: 60%
