Jak se díváte na to, že vaše tvář je na obálce, a tudíž propaguje knihu, která je ve skutečnosti o vašich hostech?
To je asi jediná věc, na kterou jsme měli s Lubošem Beniakem, ředitelem vydavatelství Reader's Digest, odlišný názor. Já se zásadně bráním tomu, abych měl svůj obličej na obalu. Na žádné z desek, které natáčím s bratry, byste například na titulu nenašli fotku kapely. Ale Luboš to vidí zase z marketingového hlediska a v tom já se nevyznám, tak jsem to nechal na něm.
Podílel jste se na výběru svých hostů z pořadu Plovárna do knižního vydání?
To naštěstí nebylo na mně. Výběr měl na starosti Jiří Janoušek a nijak jsem ho neovlivňoval. Možná, že je svým způsobem lepší, když to dělá někdo jiný, ale nezáviděl jsem mu to.
Jakým způsobem vybíráte obecně osobnosti do Plovárny?
Celou dobu se snažíme mít to spektrum co nejširší. Obecně musím říct, že bych si nepozval někoho, s kým bych se musel pohádat, to mi žádnou radost nepůsobí. Takže to jsou buď lidé, které znám, nebo které mi doporučil někdo, kdo má stejný pohled na věc. A pak jsou takové ty šťastné náhody, kdy se vám podaří získat nějakou osobnost ze zahraničí, která zrovna je v Praze. Pokud jde o profese, nebráníme se žádné, jedinou výjimku tvoří politici.
Dokážete si vybavit nějakou zvláštní situaci nebo moment, který vám utkvěl v paměti z té více než dvoustovky rozhovorů, které jste dělal?
Když jsme točili s dirigentem a klavírním virtuosem Vladimirem Ashkenazym, byl jsem za ním v Rudolfinu, abychom se dohodli, a on se ptal, co by měl mít na sobě. Navrhoval dvě trička a na tom jednom byla tvář jakéhosi vlasatce, řekl bych, že mohl hrát klidně s Hendrixem v kapele. Tak jsem se zeptal: Kdo to je? A on povídá: Sibelius. To mě pobavilo, opravdu jsem si představoval klasika jinak. Ale nakonec to tričko na sobě neměl, protože hned vedle té hlavy se skvěl obrovský nápis Finlandia. Což by ve veřejnoprávní televizi asi neprošlo.
Když si se zájmem popovídáte s horolezcem, kajakářkou, chovatelem koní, neurochirurgem, nemáte chuť hodit svou profesi za hlavu a začít s něčím novým?
Vždycky mě baví, když se můžu dozvědět něco nového. Asi bych těžko jen tak sáhl po knížce o endokrinologii nebo mikrochirurgii, ale když se připravuji na rozhovor s člověkem téhle profese, chtě nechtě si o tom musím něco přečíst. Samozřejmě to nejsou skripta, ale třeba článek, který dotyčný napsal. A namouduši často žasnu a obávám se, že je to na mně i vidět.
Sám jste byl objektem snad stovek rozhovorů. Chtěl byste mít sám sebe za hosta? Jakou otázku byste si položil, aby vás pobavila?
Sám sebe těžko pobavíte. A pak - já se znám tak dobře, že bych si možná půl Plovárny nadával. Tak se radši ani nezvu.
A nakonec použiji otázku, kterou jste položil krasobruslaři, podnikateli a politikovi Ottu Jelínkovi: Co je v životě, ve kterém jste toho již tolik dosáhl, pro vás ještě výzvou?
Musím říct, že jsem si nikdy nevytyčoval takové ty velké cíle, jako získám Oscara nebo alespoň Thálii. Nemám nějaké mety, ke kterým bych toužil dojít. Ale každý den je výzva. Když se ráno probudím, je tak pestrý výběr možností, jak si zvorat život, že pokládám za úspěch, když k tomu do večera nedojde.
