RECENZE: Co je doma, to se počítá aneb Boučková za sto procent

Tereza Boučková vydala novou knihu, román Dům v Matoušově ulici. A řekněme to rovnou: je to nejsilnější, nejangažovanější – a taky nejlepší kniha, co tahle zkušená autorka, spjatá s tituly jako Indiánský běh nebo Rok kohouta, po roce 1989 vydala.

Spisovatelka Tereza Boučková | foto: Petra Pikkelová

Ten dům je skutečný, má své místo v Praze a představuje v autorčině vyprávění skoro celý svět. Žila tu krátce ona, žila tu dlouho její matka. Tím domem šly dějiny, od první republiky po dnešek. Dějiny brutálně pomlácené dvojicí totalit: nejdřív německým nacismem, později ruským stalinismem, který po osmašedesátém roce zmutoval do takzvané normalizace.

Kniha má ale hlavně linku osobní, autorka stopuje, a to s elánem přímo reportážním, osudy konkrétních lidí, kteří s domem, postaveným v roce 1885, souviseli. A nejsou to žádné obyčejné životy, jsou to osudy neobyčejné, výjimečné, intenzivní. Osudy, v nichž se odráží proměnlivá československá historie, její politika, společnost, kultura. Soukromé tady obratem vrůstá do obecného, jedinečné do univerzálního.

Dům v Matoušově ulici

100 %

Tereza Boučková, Odeon, Praha 2024, 208 stran, prodejní cena 299 Kč

V tom domě žily velké herečky Zita Kabátová a Alena Vránová. Bydlel tady lékař Berthold Epstein, kterého si v koncentračním táboře Osvětim vybral jako svou pravou ruku zrůdný Josef Mengele. A místem prošli také novinář a politik Hugo Vavrečka – anebo jeho vnuk Václav Havel.

Někdo byl s lokalitou svázaný těsně, někdo volněji. Jeden tam žil dlouhé roky, jiný tam docházel příležitostně za svou milou. Někdo si vzpomínku podržel a rád se o ni podělil, v jiných kauzách musela autorka rozjet pátrání málem detektivní.

A samozřejmě měla etické dilema: ne každý chtěl své dějiny spojené s tím místem publikovat. „Mám právo vstoupit do jejich životů?“ ptá se sugestivně Boučková v jednom místě knihy. „Mám právo o nich psát?“

Všechno je pravda, a co není, to jsem si vymyslela. Boučková konečně prolamuje šeď českého literárního podprůměru

Ty kauzy jsou samozřejmě silné, nabité emocemi k prasknutí. A jsou to emoce dvojí: jednak tehdejší, jednak dnešní. Boučková totiž napsala příběh jako zrcadlo. Vnímá s úděsem, jak se historie opakuje, jak se likvidační mašinérie nacismu a stalinismu propisuje do globálních hrůz dneška, počínaje genocidním tažením Ruska na Ukrajině přes útok Hamásu na Izrael až po osamělého střelce z Filozofické fakulty, který loni v Praze zavraždil čtrnáct lidí.

Proč je člověk tak nepoučitelný

„Jaký smysl má vyprávění minulých příběhů, když se kousek od nás děje v přímém přenosu tohle.“ Autorka má sice o zločinu a trestu jasno, cloumá s ní spravedlivý vztek, v čem ale jasno nemá, co nemůže pochopit, je proč – proč se tahle šílenství opakují, proč je člověk tak nepoučitelný.

Možná by ta překotná reportáž zasloužila odstup, vychladnutí, analýzu. A možná ne. Autorka šla druhou cestou – a jako třetí linku svého vyprávění zvolila rovinu intimní, svůj vlastní život.

K dějinám domu a přítomnosti světa připojila vlastní, jemné a lyrické vzpomínání na hravé a dobrodružné dětství, zrání, první zájmy o divadlo, hudbu, kulturu. Vypjaté emoce tady najednou povolí, opadnou, apelativnost vystřídá tiché usebrání, ohledání základů vlastní existence.

Těmi jsou právě vzpomínky, vědomí sounáležitosti, paměť a identita. U autorky tím spíš, že její matku rozložilo ještě zaživa totální zapomnění – Alzheimerova nemoc. S matčinou smrtí pak umírá obrazně i samotný dům. Objekt mění majitele. A příběh se uzavírá větou: „Nic se nemá odkládat.“

Dům v Matoušově ulici je nejsilnější, nejangažovanější a taky nejlepší kniha Terezy Boučkové. Prvotřídní román, kde je všecko. Osobní promítnuté do globálního, lyrika i epika, pravda proti lži, láska proti smrti. Může tahle kniha dostat v hodnocení 110 %?