RECENZE: Hájíčkův drak není pohádkový, ale i tak zbývá trocha naděje

Nový román Jiřího Hájíčka (1967) má mnoho společného s jeho předcházejícími knihami. Hlavně s ceněnou trilogií Dešťová hůl, Rybí krev a Selský baroko. Ale taky s autorovým nedávným angažmá v poezii, s jeho sbírkami Muž na pokraji vzplanutí a Muž pod černým deštníkem, v nichž po svém aktualizoval dávnou formu haiku.

Taky Drak na polní cestě jde po napětí mezi venkovem a městem, mezi krajinou spojenou rodem, tradicí, starostí o pole a statek – a mezi neklidným, nervním, užitně a účelově formátovaným životem v městských kulisách.

„Drak“ z názvu odkazuje k byznysu, k dravému a bezohlednému podnikatelskému živlu. „Polní cesta“ pak vede samozřejmě na vesnici, do níž se cynický byznys rozhodl zakousnout. To je první linka příběhu, skoro detektivní stopování polokriminálních, intrikářských praktik, kterými si ti ohavní podnikatelé omotávají trochu naivní vesničany kolem prstu.

RECENZE: Jiří Hájíček napsal román, který je čtenáři cenným partnerem

A pak je tu linka druhá, privátní. Hlavní postavou je pětapadesátník Tomáš, vztahový ztroskotanec, co žije se svou starou matkou a šéfuje vesnickému statku. A taky se pokouší ze svého zvolna vyhasínajícího života ještě zachránit to hlavní: najít ženu, založit rodinu. Propsat se do příští generace, předat štafetu.

Té, kterou si vyvolil, Kristýně, je pětatřicet, je na tom podobně mdle jako Tomáš, a navíc je zoufalá útěkářka. Vlastně dost nešťastný typ. Učí ale hudbu – a píseň, múzičnost jsou pro Hájíčkovu novou prózu velmi důležité body.

Drak na polní cestě

90 %

autor: Jiří Hájíček

nakladatel: Host

prodejní cena 379 Kč

Brno, 2024, 248 stran

Lidová píseň totiž stmeluje: v hospodě, při práci, v rodině. Je pojítkem napříč generacemi, pamětí, napříč krajinou. A múzičnost je pak vlastní i Hájíčkovu stylu vyprávění, jeho způsobu výstavby příběhu.

Je realista, nebo neorealista, sice trochu posmutnělý, někdy až nostalgický, ale věří v sílu přímého vztahu mezi slovem a skutečností, její vyloženě hmotnou, tělesnou stránkou. Sem tam sice do svého textu vpustí snovou motiviku, občas i jistý mystický záblesk, ale jinak je to naprostý autentista. Sází na přirozenost, nestylizuje se; nemá to zapotřebí. Proto jsou jeho postavy totálně věrohodné, jako živé – ať ty sympatické, nebo ty nesympatické.

RECENZE: Co je doma, to se počítá aneb Boučková za sto procent

Finále obou příběhových linek je sice nenaplněné, spíš bezútěšné, ale i tohle k Hájíčkovu vesnickému (neo)realismu patří. Svět je čím dál smutnější místo k životu. Nastoupenou cestu, kdy brutalita byznysu a moci likviduje paměť, spjatou s konkrétním stavením, polem, člověkem, nejde přesměrovat. Minulost nemá v přítomnosti místo. Natož
v budoucnosti.

Jiří Hájíček ale přesto dává ve dvou závěrečných obrazech svého nového románu naději. Letmou, drobnou, nepatrnou. Ale v jeho drobnostech je někdy taková síla, že by zvládla položit na lopatky i toho titulního draka.