RECENZE: Přijmout nespravedlnost a dospět musí hrdinka románu No a já

Nespravedlnost. Mnozí si jí ani nevšimnou, jiní ji prostě přijmou a někteří se s ní snaží bojovat. Třeba jako třináctiletá Lou z románu No a já spisovatelky Delphine de Vigan. V českém překladu Alexandry Pflimpflové vychází román No a já už podruhé a na výpovědní hodnotě po deseti letech od svého vydání (čtrnáct od vydání originálu) neztratil ani trochu.

Spisovatelka Delphine de Viganová | foto:  Michal Šula, MAFRA

A to z pohledu společenského i individuálního. Bezdomovectví je (nejen) v autorčině domovině, Francii, stále diskutovaným tématem a střet dospívajících dětí s realitou a jejich snaha ji změnit snad na aktuálnosti nepozbude nikdy. V éře Grety Thunbergové a dětských olympioniků obzvlášť.

Náctiletí hrdinové Delphine de Vigan jsou tradičně jedinci různě odlišní, traumatizovaní, předčasně vyspělí či nějak jinak výjimeční. Lou, protagonistka románu No a já, přeskočila dva ročníky školy, neustále po něčem bádá a hlavně upřímně touží, aby si k ní matka po smrti mladší sestry znovu našla cestu. Aby jí projevila lásku. 

Ve škole pak Lou pokukuje po lajdáckém, avšak charizmatickém Lucasovi ze zadní lavice a dnem i nocí přemýšlí nad tím, jak pomoct o pár let starší bezdomovkyni No, se kterou se seznámila na nádraží. Lou se totiž řadí mezi ty, kteří se s nespravedlností snaží bojovat.

Hlavní hrdinku si Delphine de Vigan doslova vypiplala. Je to dívka na jednu stranu vyspělá a uvědomělá, na druhou však naivní a infantilní. Byla-li by de Vigan malířka, na Louině tváři by byl patrný každý stín i pór. Není se čemu divit, když hrdinku spisovatelka pojmenovala po svém pseudonymu Lou Delwig. O to méně pozornosti bohužel věnovala vedlejším postavám. No i Lucas jako by vypadli ze stránek pomyslné encyklopedie mladých vyvrhelů.

Příběh Delphine de Vigan napsala svým typicky vytříbeným, precizním a přesným jazykem, který naposledy představila v útlé knize Vděk. Nepoužije slova navíc, vládne dialogům i vnitřním pochodům hrdinů. Od těch klasicky pubertálních úvah o plném výstřihu půvabnějších spolužaček až po hluboko zakořeněné rodinné bolesti.

No a já

80 %

Delphine de Vigan

přeložila Alexandra Pflimpflová

Odeon, 2021 (2. vydání), 176 stran

Za knihu byla nominována na Prix Goncourt a vynesla jí dvě ocenění Rotary International a Prix des libraires. Příběhu se dokonce dostalo filmového zpracování. Jako vždy je totiž v něčem provokativní a konfliktní, přitom však citlivý a dojemný. Kateřina Vávrová, která knihu redigovala, možná v doslovu dokázala pojmenovat, proč: „... ilustruje další situace, s nimiž se dnešní svět a společnost nezvládají vypořádat, vybírá si je, aby upozornila, že něco není v pořádku.“ A činí tak chytře za užití dětské perspektivy, která vždy dovolí vidět víc, nebo spíš jinak.

No a já je román o naději, nezdolnosti, úsilí i smíření. Připomíná, že dospívat není jednoduché (mnozí to až příliš rychle zapomínají) a že tvrdé rány osudu jsou někdy to jediné, co dokáže člověka vrátit zpět na cestu.

Nová kniha Delphine de Vigan Děti nade vše vyjde na podzim.