Na zadní straně fotograficky bohatě vypraveného svazku čteme reklamně nabubřelé výkřiky o„nejvšestrannějším, nejzáhadnějším a nejnezapomenutelnějším performerovi všech dob“. Jeden by si řekl, že je Gilbert do Davida Bowieho zamilovaný, zvlášť když si v jeho medailonku přečte, že coby šéfredaktor časopisu MOJO v roce 2002 přenechal na měsíc svou funkci právě Bowiemu a že žije v Londýně nedaleko jeho starého rodinného domu.
Po pečlivém pročtení zjistíme, že Patu Gilbertovi scházel nadhled a odstup. Vliv Davida Bowieho na populární hudbu byl značný, ale Gilbert jako kdyby bral skoro každý jeho hudební krok málem jako písmo svaté. Vše je pro něj „kultovní“, včetně Bowieho pruhu přes obličej na obale alba Aladdin Sane. Ano, je to slavný snímek, mnohokrát parafrázovaný i napodobovaný, ale proč hned kultovní?
Na několika místech autor vyzdvihuje Bowieho smysl pro britsky suchý a třaskavý humor. Proč ho nevyužil i na stránkách své knížky? A dále, což se týká českého překladu, není jasné, proč se text hemží chybami (Monkeys místo Monkees, Morrisey místo Morrissey) a podivnými formulacemi typu „Také jej stále více fascinovaly dívky. A právě tento zájem jej vedl k přijetí zvláštních fyzických rysů, které v následujících letech nezměrně posílily jeho nadpozemské kouzlo“ nebo „Bowie se v 90. letech stále více zajímal o počítače, které mu pomáhaly při skládání a s jejichž pomocí zkoumal nové hranice internetu.“
Těžko říct, zda byl takto neobratně napsán už i originál, nebo si prostě překladatel s některými pojmy nevěděl rady. I na jiných místech, kde je řeč o „metalovém rocku“ a dalších kostrbatých hudebních charakteristikách, se čtení zadrhne.
Chcete-li si prohlédnout fotografie a do slovního doprovodu jen tu a tam letmo nahlédnout, lze publikaci doporučit. Jinak se nelze ubránit dojmu, že zrovna David Bowie by si místo upachtěné ódy na jeho výjimečnost zasloužil kritičtější a věcnější text.
