Středa byla pro Dana Browna perným dnem, po pokračující prohlídce města se zúčastnil tiskové konference s novináři v pražské Novoměstské radnici. Večer ho pak čeká scénické čtení projektu Lukáše Hejlíka Listování. V Nové scéně Národního divadla tak osobně uvidí dramatizaci své zatím poslední knihy Inferno a zároveň převezme cenu za nejprodávanější knihu desetiletí.
Praha mu prý učarovala. "Jsem tu jen den a půl a viděl jsem toho tolik. Hrady, synagogy, hřbitovy...," vypočítává. "Je to velice inspirativní město s hlubokým mysticismem. Obzvláště pohled přes Karlův most na Hrad působí skoro až nereálně, jakoby někdo namaloval dokonalé pohádkové město," básní jeden z nejprodávanějších spisovatelů dneška. "Slyšel jsem o ní mnoho zajímavých příběhů. Kafka, Golem, spoustu mystiky... Jsou to inspirativní příběhy, které v sobě nesou kousek pravdy i pohádky," uvažuje.
Žirafa, prase a hořící kalhotyDan Brown svou první knihu napsal už v pěti letech. "Respektive jsem ji nadiktoval své matce, která zapisovala. Pak jsem k ní dělal i ilustrace. Mělo to asi čtrnáct nebo patnáct stránek. Ona mi to pak svázala a přišila obal," vzpomíná. "Mám tu knihu dodnes, vozím ji s sebou neustále, i sem do Prahy. Jmenuje se 'Žirafa, prase a hořící kalhoty'," rozvypráví se. Nevím, kde jsem k tomu přišel, ale je to příběh o žirafě, praseti a nějakých kalhotách v plamenech, kteří byli přátelé. Je to zvláštní, ale bylo mi pět. Dávalo mi to smysl a byl to thriller," směje se. Sám brzy dokládá, že symboly jsou pro něj stejně důležité, jak pro postavy jeho knih. "Zajímavé je, že když si knihu po letech přečetl, tak jsem zjistil, že jedna z postav se jmenuje Jacques. A tohle jméno jsem použil i v Šifře Mistra Leonarda. Kruh se tak uzavřel," dodává mysticky.   |
Každý z jeho bestsellerů je právě do jednoho evropského města zasazen. Zda se ale mezi ně zařadí i Praha, zatím prozradit nechce.
"Mám rád tajemství, nikdy to neprozrazuji předem. Tahle návštěva je ale velice inspirativní a to je vše, co k tomu teď mohu říct," zůstává tajemný. Podle svých slov musí nejprve nějak vybalancovat a promyslet, co mu Praha vlastně dala.
Kdy mysl maluje na plátno
I když to tak na tiskové konferenci rozhodně nevypadá, v Praze je Brown vlastně na dovolené. "Právě takhle relaxuji," ukazuje se smíchem okolo sebe do houfu fotografů a novinářů, když dostane otázku na svůj volný čas.
Hned se ale rozpovídá o svém denním režimu, který je hodně specifický. "V běžném dnu vstávám už ve čtyři. Od té doby píši tak do deseti jedenácti, tedy nějakých šest sedm hodin. Pak si dám oběd a snažím se relaxovat. Hraji golf, chodím běhat na pláž či prostě cokoli, co neobsahuje slova a obrazovku počítače. Také hraji na piáno," vypráví.
A proč vlastně vstává tak brzo? "Nikdy nepíšu v noci, i když pro mnoho lidí jsou čtyři ráno ještě hluboká noc. Ranním psaním si totiž sám sobě dokazuji, že psaní je pro mne to nejdůležitější. Dělám to prostě jako první, dřív než vyřizování e-mailů, sport nebo cokoli," popisuje. Další výhodu tak brzké tvorby vidí v tom, že zůstává ještě blízko hranici snění. "Když spíte, vaše mysl z ničeho nic něco vytváří. Na úplně prázdné plátno maluje nějaký příběh. A v tomhle stavu mysli jsme, ještě když se probudíme. Měli bychom si toho vážit a zůstat v něm tak dlouho, jak to jen jde," upozorňuje.
I přes takhle nalinkovaný denní rytmus vsi však Brown uchovává určitou svobodu v psaní. "Nemám žádný předepsaný počet stran, to je totiž velice nebezpečné. Stejně jako třeba ve sportu či hře na nějaký nástroj, se vám totiž může stát, že se vzbudíte a budete mít skvělý den, kdy jde vše dobře. Či naopak den, kdy to není úplně ono...," vysvětluje.
Dvě stránky je velký den
"A kdybych si naordinoval, že napíšu tři stránky denně, tak v dobrý den to budu mít za hodinu. Ve špatný budu ty tři stránky naopak psát třeba čtrnáct hodin. To nedává žádný smysl," varuje. Sám za skvělý den považuje ten, kdy se mu podaří napsat dvě stránky. "To je pak velký den!," zdůrazňuje světlovlasý spisovatel.
Zda ho Praha inspiruje pro další román zatím jisté není. Zjevně ho ale oslovila. A zřejmě nejen svými legendami - jak Brown sám přiznal, nikdy se nezúčastnil projektu jakým je Listování. "Na scénické čtení se velice těším. Češtině nerozumím, ale věřím, že kniha má dost momentů, které poznám i bez znalosti jazyka," věří.
