Osmileté čekání na novou knihu snad nejoriginálnějšího českého prozaika Jáchyma Topola se vyplatilo. Román Citlivý člověk je groteskní i meditativní, laskavý i pochmurný, nabitý ironií, smutkem i černým humorem a v souhrnu tvoří oslňující gejzír, v němž se v ďábelském rytmu střídají více či méně uvěřitelné příběhy.
Třeba ten o sovětském tanku, za srpnové invaze shozeném z mostu do Sázavy a nyní, v druhé dekádě jedenadvacátého století, pracně vyloveném a opravovaném.
„Tak ty ses proslavil, Moure. To čumím, kams to dotáh. Poznal si svět, vokusil svobodu a prorazil. Vo kom se tohle dá říct? Klobouk dolů!“ říká starý učitel bývalému žákovi, jehož kdysi udal – tristnímu hrdinovi románu Tátovi, který se s alkoholickou partnerkou Soňou a dvěma nepovedenými synky (jeden nemluví, druhý s výjimkou „bimbáska“ neroste) po letech cestování vrací hledat domov do rodného Posázaví.
O pár stránek dál je učitel jízlivější: „Za Havla jste se rozběhli do světa, a co z toho, nic, ty moulo, viď.“
Drsné panoptikum
Opravdu: nic. Táta má jakous takous disidentskou minulost, po českém vstupu do Evropské unie s rodinou roky s nějakým karnevalovým vystoupením obráželi různé obskurní evropské festivaly a živili se, jak se dalo. Většinou krádežemi, ale o všechno vždycky přišli – o zcizené tisíce eur v Budapešti, o luxusní černé BMV, které na Ukrajině sebrali Gérardu Depardieuovi, je připravil gang vymahačů dluhů vlastnící vrakoviště kdesi na břehu Sázavy.
Tu líbeznou krajinu kolem Poříčí, Pyšel, Městečka, Zlenic či Chlumu zabydlil Topol neskutečným panoptikem drsných motorkářů, něžných i divokých prostitutek, vyhaslých starců, bezdomovců a dalších zvláštních existencí z okraje společnosti, prolévajících se pivem z PET lahví a rumem.
Citlivý člověkautor: Jáchym Topol nakladatel: Torst 360 stran, 299 Kč |
Možná nad nimi bdí Poříčská madona, zázračný obraz mnohokrát ukradený, vylovený z řeky a zase do ní při povodních mizící, obraz, který je stejně jako Sázava jakousi jednotící linkou románu. Nicméně navzdory eventuální nadpozemské ochraně umírají.
V Citlivém člověku se umírá hodně, smrt je vedle stárnutí, víry, smyslu života, lásky a vlastně i politiky jedním z jeho hlavních témat.
Potuluje se Posázavím a rozsévá kolem vraždy, sebevraždy i katastrofy. Všechny ty životní karamboly, neustálé útěky, bitky a sváry líčí Topol bohatým a podmanivým jazykem, básnickým a v dialozích i lidově vulgárním, s jejichž kontrastem umně pracuje a jejž doplňuje četnými archaismy i neologismy.
Jeho dialogy jsou neuvěřitelně propracované, někdy se v nich sice odpovídá na otázku, avšak jindy kličkuje, zdánlivě nevedou odnikud nikam, přesto dávají smysl a posouvají děj ke katarzi – která se nedostaví.
A vůbec to nevadí. Topol svůj fiktivní svět chrámů, bordelů, lesních obydlí, rybářských bud, rozpadajících se kempů, opuštěných uhelných lodí a vzpomínek na minulost neustále ironizuje. Jako by se nad těmi svými figurami a figurkami občas smál, občas posupně šklebil. Ale čtenáře do něj vtáhne lasem a nepustí do poslední tečky.
