Čínské pohádky vycházely v češtině už před první světovou válkou, za první republiky i v socialistickém Československu – tehdy s ideologickými nánosy o chudém lidu a touze po spravedlivém světě. Okouzlily i známou ilustrátorku Renátu Fučíkovou, která k nim v orientálním stylu vytvářela barevné obrázky.
Různé příběhy i národnosti
Soubor jedenadvaceti pohádek má originální grafickou úpravu Clary Istlerové, provází ho i výstava v pražské žižkovské galerii Atrium. Stejně jako je národnostně různorodá Čína, tak se liší i jednotlivé pohádky. Čtenář může objevovat hodnoty, fantazii a tradice nejsilnějších národů Chan a Čuang, buddhistů Mandžu i muslimů Chuej. Své příběhy mají Blangové v bambusových příbytcích, kteří stále věří na své duchy, či Pajové, zvaní Bílí hadi a usazení kolem jezera v himálajském podhůří.
A co teprve severočínští lovci Oročon, kteří lpí na starých zvycích a kožešinách? V jejich pohádce o mladé Pchu-mej překvapivě netahá za nitky muž, ale důmyslná žena. „Má drahá Pchu-mej, jestliže jsi mě od začátku milovala, proč jsi chtěla, abych podstoupil všechna ta nebezpečí?“ ptá se trochu dopáleně zkouškami vyčerpaný nápadník. Odpověď je jednoduchá: „Přece jsem si nemohla vzít muže, kterého dobře neznám.“
Z jednotného vznešeného stylu vybočuje pohádka o dceři dračího krále – jediná, která má konkrétního autora. Její jazyk je rozverně komický, nešetří výrazy floutek a pruďas, a když drak ve vzteku sežere nevěrného manžela své neteře, omluví to ledabyle: „No jo, ale pro jednou se snad tolik nestalo.“
Zpytovat a nevlastnit
I v čínských pohádkách se překonávají nepřekonatelné hory a řeky, bojuje se s démony a draky, vysvobozují se zakleté krasavice a plní nesplnitelná přání. Nicméně to vše se děje trochu jinak. „Zatímco pro evropské pohádky je klíčové slovo mít, vlastnit – děti, manželku, dům, ty východní se ptají: Kdo jsem, jaký jsem? Když porozumíme sami sobě a své práci, úspěch, ženy a statky přicházejí samy,“ říká Fučíková.
Naráží tak třeba na chanský příběh o Lu Panovi, prvním tesařském mistru, který neváhal podniknout strastiplnou cestu, aby se dokonale naučil svému řemeslu. Podobné vyznění má i čuangská pohádka o kameníkovi, který chtěl být boháčem, úředníkem, větrem, sluncem i balvanem, aby se nakonec vděčně vrátil ke kamenictví. Dominují příběhy o lidech a o nevyzpytatelné přírodě, která má zlé patrony stromů i krásky z ženšenového kořene.
Cení se odvaha, která se nenechá odradit malomyslnými řečmi, důvtip, který je často potřebnější než moc a majetek, dobrota, i když se v první chvíli nemusí vyplatit. Důležitá je schopnost soucitu, pokory vůči stáří (což v případě špatné tchyně může být pro snachu neřešitelný problém) a schopnost obětovat se.
Jednu z Ovidiových proměn připomene příběh o dvou milencích, kteří chtějí zachránit svůj kraj přes suchem a nechají se proměnit ve skály, z nichž tryská pramen. Nešťastný konec je však vlastně šťastný – hrdina zemřel, ale slunce se na zem vrátilo.
„Cítím z těch pohádek obrovskou vyspělost, tisíciletou tradici, která chápe, že nejdůležitější hodnota v životě je harmonie. K závěru pohádky nestačí, aby mladík našel nevěstu, ale aby rodina jako celek fungovala,“ míní Fučíková.
