Eva Límanová ve filmu Zlatá reneta (1965)

Eva Límanová ve filmu Zlatá reneta (1965) | foto: Filmové studio Barrandov

Jak filmaře Ivana Passera česali na Hitlera a matku měl u partyzánů

  • 4
Sestra filmaře Ivana Passera Eva Límanová v 83 letech vypráví příběh jejich společného dětství v knize Chodí pešek okolo.

Evu Límanovou si můžete pamatovat jako plavovlásku Lenku z filmu Otakara Vávry Zlatá reneta nebo Ivanu z debutu Jaromila Jireše Křik. Živila se také jako zdravotní sestra, laborantka a redaktorka Hlasu Ameriky. Celý život ji však doprovázela především láska k literatuře. Už v roce 1960, sedm let předtím, než z Československa emigrovala, vydala jako pětadvacetiletá sbírku povídek Holka k smíchu. Nedávno pak se svým mužem Antonínem sepsala knihu haiku Když zmlknou mobily.

Ten nejintimnější příběh svého a bratrova dětství, které poznamenala druhá světová válka, však na papír převedla až nyní. Vzpomíná v něm na své rodiče, chůvu, na chuť chleba s klobásou od babičky, útěky z kočárku i oholené hlavy německých žen, které během odsunu nestihly transport.

Mladší Eva a o dva roky starší Ivan se v autobiografickém románu proměňují v Emu a Adámka. V začátcích německé okupace je jim čtyři a šest let. A zatímco by si měli užívat hlavně sourozeneckého hašteření a nadcházejících školních let, musí brzy pochopit, kdo to jsou ti Němci a co jim, Židům, chtějí udělat.

Matka bojovala proti SS

Ještě předtím, než se v malém Adamovi projeví první záchvěvy mužského vzdoru, stihne jej německá služebná ozdobit účesem, který proslavil Adolf Hitler. „Fräulein již od božího rána připravuje děti na návštěvu Hermanna,“ vzpomíná Límanová, jak se Němka těšila na příchod svého nastávajícího, který nově narukoval k wehrmachtu. „Vlasy mu napomádovala a učesala na patku, tak jak to nosí vůdce,“ píše a nezapomíná dodat, jak ji i bratra důstojník ozdobil kulatým odznakem s hákovým křížem v červeném poli.

Kdyby sourozence upravovala jejich matka, zcela určitě by nic podobného nehrozilo. Jenže tehdy šestadvacetiletou ženu spíše než starost o děti zajímalo studium malby a dlouhé koupele. A když už zájem měla, bylo to podle Límanové vždy spíše o staršího bratra. Domů se tak matka Passerů, které otec přezdíval Holčí, vracela sporadicky, o děti se vždy staral někdo jiný. Dědeček, tatínek, paní Čejková či babička Věra. Ta však pro ně byla více Věrou než babičkou, jak dětskou optikou Límanová popisuje druhou ženu svého prarodiče. Příliš citu k matce tak lze v knize těžko dohledat, jistá urputnost se jí však odepřít nedá.

Stejně jako na začátku války svému otci a muži říkala, že svůj národ neopustí, když navrhovali útěk do Argentiny, tak si matka za svými slovy stála i po válce. Na Slovensku se přidala k partyzánům a v Nízkých Tatrách bojovala proti SS Jagdkommandu. Kromě odbojného talentu však za války objevila i novou lásku a porodila druhého syna. „Teď už jste skoro dospělé a určité věci můžete pochopit, když se budete snažit. Musíme být vděční, že vaše máma přežila válku,“ řekl otec, zatímco se sourozenci smiřovali s tím, že maminka už s nimi zůstat nemůže.

Jak odhaluje Límanové životopis, za matkou do slovenského Martina se však vydala o pět let později, v roce 1950. Z kádrových důvodů bohužel nemohla dostudovat na gymnáziu a už o čtyři roky později byla zpátky v Čechách. Nyní žije v kanadském Vancouveru.