Základ zůstává stejný, Adichieová volá po bezbřehé rovnosti mezi muži a ženami. Odvolává se na reálie světa, kterému už nevládne fyzická síla jako kdysi, nýbrž inteligence a kreativita.
Kritizuje snahu dívek se zalíbit okolí, chlapců chovat se mužně i prodejců hraček dělit zboží podle pohlaví dítěte. Nic nového. Spíše než o feminismu, jak ho známe, však mluví o úplném setření rozdílů mezi pohlavími a možná ještě přesněji o zrušení pro ni otravné instituce pohlaví.
Jenže kořeny změn, po kterých autorka tak zoufale volá, je třeba hledat hluboko v našich genech. A než je někdo najde, může to trvat stovky let. Smutné však je, že i když prosazuje nadřazení lidské individuality nad pohlaví, na myšlenku sama bohužel nepřistupuje.
Každý se nemusí emancipovat
Nejlépe to ilustruje vyprávění, ve kterém figuruje její přítelkyně. Ta přišla v práci se skvělým nápadem a toužila po uznání, jenže pochvalu nedostala, to až později kolega – muž. Avšak místo toho, aby na nerovnost upozornila, raději mlčela a vyplakala se v soukromí. Údajně nechtěla působit agresivně.
Adichieová z její neschopnosti bránit se viní špatnou výchovu. Zkusme si však pro jednou připustit, že v tomto světě jednoduše existují i tací (a záměrně tam není napsáno ženy), kteří potřebují, aby se jich někdo zastal. Někdo jako třeba Adichieová nebo potenciální partner, partnerka, přítelkyně.
Jenže ve světě, který autorka předkládá, už takoví lidé neexistují, neb se zahleděně dívají vstříc emancipované budoucnosti. Heslo Pomoz si sám samozřejmě stále platí za nejlepší životní radu, není však třeba je dovádět do extrémů.
Feminismus je téma na tisíc a jednu noc, bohužel Adichieová přichází s povrchním řešením, které se skrývá za právo na individualitu. Přitom ji samo potírá. U africké autorky je to škoda dvojnásob.
