Českoslovenští prezidenti (obálka knihy)
To píše historička Marie Ryantová coby editorka v úvodu knihy Českoslovenští prezidenti. Do té pro nakladatelství Paseka sestavilo devět autorů portréty hlav Československé (socialistické) republiky od Tomáše G. Masaryka po Václava Havla.
Historikové i novinář
Kniha je vlastně druhotným produktem cyklu přednášek, pronesených na půdě Sdružení historiků ČR – Historického klubu 1872. Mezi autory textů jsou jména, jež v českém historiografickém světě „zvoní“, jako je Robert Kvaček podepsaný pod profilem Edvarda Beneše v prvním prezidentském období či Josef Tomeš pod portrétem smutné postavy českých dějin Emila Háchy.
Další příspěvky napsali respektovaní historikové Vratislav Doubek, Jan Němeček, Jindřich Dejmek, Jiří Kocian a Zdeněk Doskočil. A také jeden historik, řekněme, kontroverzní, Jiří Pernes, „zimní král“ Ústavu pro studium totalitních režimů z dubna až května 2010.
Výčet autorů uzavírá novinář Daniel Kaiser. Ten byl k práci na závěrečném portrétu Václava Havla přizván na základě autorství dvoudílné, nejednoznačně přijaté havlovské monografie, již vydal ve stejném nakladatelství v letech 2009 a 2014.
Vměstnat na něco málo přes tři sta stran více než sedmdesátileté dějiny dnes už neexistujícího státního útvaru samozřejmě vyžaduje nutné zjednodušení. Toho se však autoři, kteří vesměs patří mezi zkušené popularizátory svého oboru, zhostili se ctí.
Kniha tak skutečně obstojí u každého čtenáře se základním historickým povědomím, je velmi čtivá a přístupná – to také bylo nepochybně hlavní zadání.
Bez sovětských archivů
Samozřejmě, některé z řady prezidentů už stávající literatura, vzniklá v demokratických poměrech, slušně zpracovala. Týká se to především T. G. Masaryka, Edvarda Beneše (tam je k dispozici i jeho obsáhlá autobiografická tvorba) a koneckonců i Václava Havla.
Tam, kde naopak česká historiografie silně zaostává za „potřebami“, jsou životopisy prezidentů totalitního období. Nejen těch v podstatě „druholigových“, ale dokonce i Klementa Gottwalda.
Jak ovšem sám autor jeho portrétu Jiří Pernes zdůrazňuje, dokud nebudou zpracovány sovětské archivy, z nichž část je dosud pod přísným utajením, je prakticky nemožné se touto tragickou postavou zabývat do hloubky ve smyslu kritické historické monografie. Nezbývá tedy než čekat.