Hned po smrti spisovatelky v lednu 1862 se sešly davy a začalo se o ní mluvit jako o čítankově vzorné „naší paní“ Boženě Němcové. To přetrvalo až do 20. století.
Tenhle mýtus měl zakrýt vše, co vadilo jejím současníkům. To znamená její svobodomyslný život včetně nejrůznějších partnerů, přátel a milenců. Bylo to pokrytectví i jakýsi oficiální vlastenecký postoj, protože už na pohřbu lidé opravdu zapomněli, co jí jako maloměšťáci tolik vyčítali. Z pohledu maloměšťáctví byla špatná hospodyně, často závislá na půjčkách a na darech. Většinou nevařila, takže chodila sama do hospod, a třeba její přítel Vojta Náprstek, jenž ji v posledních letech života podporoval finančně, píše, že k nim do pivovaru chodila pro rum a punč.
V první polovině 19. století se spisovatelství pro ženy bralo jako něco nečistého, téměř jako katovské povolání.
