Obrýlený tlustý premiant. Tak se charakterizuje Michal Viewegh, kdykoliv mluví o svých školních letech. A pěkně ctižádostivý premiant. Nejprve se pokusil svému okolí a zejména svým rodičům dokázat svoji výjimečnost na atletické dráze. Strašně se snažil, ale nikam to nevedlo. "Nedělal jsem nic jiného, než četl výsledkové listiny a neustále zjišťoval, že je přede mnou šest lidí," vzpomíná bývalý atlet.
A tak na střední škole odložil tretry a vydal se závodit na pole krásného písemnictví. V ruce přitom neměl nic než pár vydařených slohových prací. "Věnoval se psaní neobyčejně intenzívně. Přitom úspěch byl tehdy ještě v nedohlednu," říká šéfredaktor Reflexu Petr Bílek, jemuž začátkem osmdesátých let Viewegh nosil do Mladého světa k posouzení svoje literární pokusy.
První kniha - Názory na vraždu - vyšla Vieweghovi v roce 1990 a zůstala kritikou téměř nepovšimnuta. Zato kniha druhá - Báječná léta pod psa (1992) - vzbudila až nekritické nadšení recenzentů. Jedním z úspěchů, jež Báječná léta autorovi vynesla, byla i cena Jiřího Ortena. Chvalořeč na vyznamenané dílo pronesl při předávacím ceremoniálu 8. listopadu 1993 v Brožíkově síni Staroměstské radnice už zmíněný kritik Jaromír Slomek. "A konečně třetí výrazný znak oceněné knihy: humor. Humor laskavý i humor černý, humor vykouzlený tu ironií, tam hyperbolou, onde absurditou," řekl tehdy mimo jiné.
Tak proč mě nikdo nemá rád?
Další rukopis - literární parodie Nápady laskavého čtenáře - nabízí Viewegh opět nakladatelství Český spisovatel. Jeho lektor - kritik Milan Jungmann -, který paradoxně odstartoval vlnu ovací pro Báječná léta, však konstatuje, že je dílo "nevyrovnané". Měl tím podle všeho na mysli, že by ze svazku měla zmizet na jeho vkus příliš příkrá karikatura životopisu Václava Havla od Edy Kriseové a rovněž s jinými literárními hvězdami disentu by snad měl autor zacházet shovívavěji. O nevyrovnaný rukopis projevil promptně zájem Martin Pluháček, vlastník brněnského nakladatelství Petrov. Je to důležitý moment Vieweghovy literární dráhy: od té chvíle zůstává Petrovu věrný.
Nápady laskavého čtenáře přijala kritika ještě vcelku příznivě. Ale na Výchově dívek v Čechách (1994) nenechala většina posuzovatelů nit suchou. Padla dokonce tak silná slova jako "autorský hovadismus". Michal Viewegh byl v šoku. Pokud si odmyslíme krach jeho manželství, zažíval jen samé úspěchy. Cožpak necestoval do zahraničí předčítat ze svých knížek, nepodepisoval smlouvy na překladová a filmová práva, cožpak neprodal nejvíc výtisků? Cožpak se jako jeden z mála lidí v této zemi nedokáže uživit literaturou? Nepoznávají ho snad ctitelky na ulici? Navíc si nechal nákladně vyměnit černé plomby za bílé, začal docházet do fitcentra. Zaplatil si dokonce výstřižkovou službu, aby mu shromažďovala recenze na jeho díla (a platí si ji mimochodem dodnes), a teď tohle.
Dá se říct, že se z této rány dodnes nevzpamatoval. Jeden kritik ho například na základě Výchovy dívek v Čechách označil za povrchního humoristu. I když se jednalo o kritika okrajového významu, spisovatel od té doby nevynechal jedinou příležitost, aby toto své trauma, byť v žertu, nepřipomněl.
V jednom z podobných rozhovorů přiznává: "Ty prodavačky se mi daří dostat, ale horší je to s těmi intelektuály. Štve mě to, protože mám samozřejmě vyšší ambice než psát jenom pro prodavačky. Zaujímat důstojné místo v české literatuře. A stále jsou lidé, kteří mne z těch vyšších pater literatury ještě pořád vyhánějí." Je rozhodnut to jen tak nenechat. Začíná si s těmi "lidmi" vyřizovat účty, a to mimořádně nešťastným způsobem. Zabuduje do svého příštího románu Účastníci zájezdu (1996) jízlivé invektivy vůči kritikům, kteří na něj mají nejvíc spadeno. V této praxi pokračuje i v Zapisovatelích otcovský lásky (1998), kde navíc překračuje meze veškerého vkusu. "Takhle strašně smrdět může jen kritik," praví tu mimo jiné vypravěč. Do prvního čísla časopisu Neon píše Viewegh Příruční slovníček pro začínající spisovatele, v jehož heslech zesměšňuje jak jednotlivé kritiky, tak literárněkritické metody. "Kýč," stojí tu například, "kniha, jejíž náklad přesáhne 10 tisíc výtisků (Například Báječná léta pod psa, Zlaté stránky aj.)."
Ani po těchto lekcích k němu kritici nezačali být vlídní. A když se Jaromír Slomek v recenzi souboru Vieweghových fejetonů Švédské stoly, v recenzi nazvané Jak se Viewegh vzrušil a nevzrušil, soustředí jen na dva texty z pětapadesáti a ukázkově je rozcupuje, pohár přeteče. Autor zatne pěsti a vyrazí před Staroměstskou radnici.
Autobiografický autor
Většina spisovatelů píše o sobě. Dělá to i Michal Viewegh. Pochopitelně tím vzbuzuje zvědavost čtenářů. Nepochopitelně tím popouzí české kritiky. Někteří z nich dokonce naivně zaměňují vypravěče jeho knih za osobu autora a vyčítají Vieweghovi citovou prázdnotu a požitkářství korunované sukničkářstvím.
Jak je to doopravdy? Ze svědectví jeho přátel vyplývá, že Michal Viewegh neměl a nemá nouzi o milenky, nikdy však nebyl lovcem a sběratelem žen. Většinou hrál pasívní roli. Jako mladý učitel seděl ve sborovně plné učitelek. "Při večírcích učitelského sboru mě nejednou napadlo, jak těžký život mají ženy, sexuálně obtěžované na svém pracovišti," vzpomíná. Poté, co se stal známým spisovatelem, se "efekt sborovny" projevil ve velkém. Spisovatel byl konfrontován s řadou vstřícných ctitelek.
Pokud jde o vážné vztahy, historie Vieweghova manželství je v jeho díle zachycena vcelku věrně. Další vážný poměr zažil spisovatel po jeho rozpadu. Půvabná a inteligentní Američanka Kristin Olsonová se dokonce poté, co zjistila, jak dře Viewegha z kůže jistý Holanďan, stala jeho literární agentkou. Viewegh o ní mluvil v rozhovorech a podle všeho si tohoto vztahu dost vážil. Ne však způsobem, jaký partnerka očekávala. A tak krátce po novém roce 1999 přišly autorovi poštou tři bedny s jeho literární agendou. Ztratil partnerku i agentku.
Vztahy, které se Michalu Vieweghovi podařilo navázat po tomto rozchodu, zatím příliš vážně brát nelze. Spisovatel si však paradoxně udržuje silný smysl pro to, čemu se říká rodinné hodnoty. S maximální nelibostí například nese sebemenší známky nestability ve vztahu svých rodičů, ačkoliv podle psychologů je už dávno ve věku, kdy by mu to mělo být vcelku lhostejné.
Oskar, autobiografický hrdina Vieweghovy knihy Povídky o manželství a sexu, navštěvuje nevěstince. Chodí do nich i sám autor? To ponechme bulváru. Přesto však: pokud ano, vězí za tím spíš strach z citových traumat než poživačnost. Svědčí o tom jeden z Vieweghových mimoliterárních bonmotů: "Ve veřejném domě platíš i za to, že smíš odejít."
Kdo za to může?
Jsou příčinami Vieweghovy alergie na nepříznivé kritiky jenom jeho charakterové vady, totiž ješitnost, narcismus a bolestínství? Nebo má přes své neadekvátní reakce také kus pravdy?
Když se touto otázkou zabýval Viktor Šlajchrt, jeden z mála uznávaných českých kritiků, kteří nevidí při vyslovení jména Viewegh rudě, zaregistroval v recenzích svých kolegů "předpojatost, jaké by se měl kritik ubránit" a která "do jisté míry ospravedlňuje jeho (rozuměj Vieweghovu) zlobu".
Přesto: co když mají odmítaví kritikové pravdu? V tom případě je nepochopitelný jejich vytrvalý zájem o Vieweghovo dílo. Například Josef Chuchma v závěru bagatelizující recenze na román Zapisovatelé otcovský lásky říká, že na takové dílo je recenze škoda. "O takových stačí psát jen glosy," uzavírá. Další Vieweghově knize, Povídkám o manželství a sexu, však věnuje plných šest sloupců s makabrózním závěrem: "Shrňme to. Vieweghův svět se stále zužuje, je čím dál apartnější a umělejší, měšťáčtější a uhlazeněji zvrhlejší." Podobně se chovají i ostatní zatracovači Michala Viewegha. Odkud se bere ono puzení rozepisovat se tak obšírně o tak slaboučkém autorovi? Nejjednodušší vysvětlení: tak jako Viewegha pronásleduje "komplex kritika", trpí někteří kritici "komplexem Viewegh".
Dalším, pro kritiky těžko vysvětlitelným jevem, je Vieweghův úspěch v zahraničí. Ten se nedá zpochybnit, nanejvýš se o něm dá mlčet. Vieweghovi zahraniční nakladatelé, například Flammarion, Mondadori či Kiepenheuer/Witsch, to jsou domy, které s vydáním každého titulu neriskují jen své peníze, ale také své dobré jméno. Lze tedy jen stěží předpokládat, že v jejich redakcích sedí lidé bez vkusu.
Tak či onak, Michal Viewegh právě dokončil další knihu. Už její provokativně kýčovitý název - Román pro ženy - nenechává na pochybách, že se schyluje k dalšímu kolu souboje mezi zneuznaným premiantem a nabroušenými kritiky. Ať už dopadne, jak chce, měli by si aktéři připomenout často opakovaný výrok hostinského Mráze z restaurace Na višňovce: "Dělejte si tu, chlapi, co chcete, ale hlavně se mi tu neperte."
 Michal Viewegh natáčí další díl Galerie elity národa |
 Michal Viewegh u občerstvení na Národní třídě |
 Michal Viewegh |
