Pábitele Hrabala, vedle Jaroslava Haška či Milana Kundery jednoho z nejznámějších českých spisovatelů, si tak zamilovaly miliony čtenářů jeho děl jako Ostře sledované vlaky, Automat Svět, Postřižiny, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále či Příliš hlučná samota.
Vystudovaný doktor práv, jenž dlouho pracoval v dělnických profesích a spisovatelem z povolání se stal až před padesátkou, se narodil před 110 lety, 28. března 1914, v Brně.
Jeho literárními hrdiny byli často lidé často ze „spodních“ pater společnosti, kteří se cítili být vyloučeni či byli „jiní“, i tzv. pábitelé. V jeho pojetí to byli lidé, kteří se chovali zdánlivě nerozumně a pošetile, přesto však milovali život a dokázali najít krásu tam, kde by ji nikdo na první pohled nehledal.
„Jako by šel na pivo.“ Hrabalova chata se brzy změní, vrátí se přístavek i terasa |
A pábitelem byl nakonec i on sám: „Do dvaceti let jsem neměl ani zdání, co to je psaní, co to je literatura. Na střední škole jsem trvale propadal z češtiny a opakoval jsem primu a kvartu, a tak jsem si o dva roky prodloužil mládí... Po dvaceti letech se zlomilo to moje pevné prkno nevědomosti a zase naopak jsem propadl literatuře a výtvarnému umění tak, že číst a dívat se a studovat bylo moje hobby,“ popsal své literární zrání.
Mnohé z Hrabalova života se dostalo do jeho knih. Narodil se 28. března 1914 v Brně-Židenicích. Otce neměl a jeho matka Marie se později provdala za Františka Hrabala, nymburského sládka (předobraz literární postavy Francina). V dětství si oblíbil příběhy, které vyprávěli dospělí v pivovaru, kde strávil přes dvacet let.
Po maturitě na reálce Hrabal studoval práva na Univerzitě Karlově. Kvůli uzavření škol v době okupace ale studia dokončil až v roce 1946. Během války pracoval jako železniční dělník a posléze výpravčí v Dobrovici na Mladoboleslavsku a v Kostomlatech nad Labem, což se (stejně jako všechny jeho další profese) odrazilo i v tvorbě. Po válce byl pojišťovacím agentem nebo obchodním cestujícím.
Od dělníka k samizdatům
Jako brigádník oceláren v Kladně utrpěl Hrabal úraz, po kterém byl v roce 1956 nucen nastoupit ve sběrně papíru v Praze. V témže roce jej ale potkala i šťastná událost, když se oženil s Eliškou Plevovou, zvanou Pipsi. Hlavně však psal – nejprve jen pro sebe a pár přátel. Sestavoval své samizdaty, které nechal kolovat mezi známými. Strojopisy Hrabalových textů se dostaly až k rukám Jiřího Koláře, jenž jich několik hned zařadil do almanachu Život je všude.
Šel proti duchu Dikobrazu, psal Hrabal o Menzelově normalizačním filmu |
Začátkem 60. let byl krátce kulisákem v libeňském divadle S. K. Neumanna, nynějším Divadle pod Palmovkou, a poté se začal věnovat výhradně literatuře. V roce 1963 mu vyšla první kniha – povídkový soubor Perlička na dně, která hned získala Cenu nakladatelství Československý spisovatel. A brzy následovaly další: Pábitelé (1964), Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964), Ostře sledované vlaky (1965), Postřižiny (1976), Slavnosti sněženek (1978) či Krasosmutnění (1979).
Za normalizace byl Hrabal vyloučen ze Svazu spisovatelů, nemohl publikovat a jeho knihy byly staženy z knihkupectví a knihoven. Tento stav trval až do roku 1975, kdy kulturní týdeník Tvorba uveřejnil tendenčně „přistřižený“ rozhovor, v němž spisovatel mimo jiné pochválil závěry XIV. sjezdu KSČ. Hrabal tak na jednu stranu získal možnost publikovat, na druhou stranu ho ale odsoudila řada tuzemských i exilových intelektuálů.
RECENZE: Vezmou Češi Hrabala na milost? Jeho knižní portrét je zkouška |
Jeho knihy vycházely střídmě, stály se na ně fronty a byly bleskově vyprodány. Řada jich vyšla v zahraničí či v samizdatech (například Něžný barbar, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota nebo Svatby v domě). Po roce 1989 se Hrabalova starší díla prodávala ve velkých nákladech, on sám se zaměřil na psaní těžko zařaditelných textů stojících na pomezí umělecké publicistiky a básnické prózy (Listopadový uragán či Růžový kavalír; 1990-1991).
Krutě symbolická smrt
Poetický svět a humor Hrabalových knih přitahuje dramatiky i filmaře. Jeho téměř dvorním režisérem se stal Jiří Menzel, který natočil Skřivánky na niti, Postřižiny, Slavnosti sněženek či oscarové Ostře sledované vlaky (oceněny byly v roce 1968). Právě Menzel také po letech průtahů kolem filmových práv převedl na plátno i jeden z nejslavnějších Hrabalových románů – Obsluhoval jsem anglického krále.
Máte rádi tvorbu Bohumila Hrabala?
Bohémský spisovatel, který rád zajížděl na chatu do Kerska, kde tvořil a trávil čas se svými kočkami, byl skeptický ke světské slávě a nepřál si žádné pomníky. Zemřel 3. února 1997 v 82 letech po pádu z okna v pátém patře ortopedické kliniky nemocnice na Bulovce. Jeho smrt při krmení holubů byla krutě symbolická a zároveň obestřená pochybnostmi. Šlo o náhodu, nebo si odchod ze světa zvolil sám? Policie případ označila za nešťastnou náhodu.
Hrabal získal za svou tvorbu například Národní cenu ČR (1990) nebo Cenu Jaroslava Seiferta (1993). Byl rytířem francouzského Řádu za umění a literaturu, doktorem honoris causa univerzity v Padově a nositelem Medaile Za zásluhy (1996).
V Praze 8 je po něm pojmenováno náměstí a také nedaleká základní škola. V Nymburce nese jeho jméno gymnázium, kde studoval, a jedna z ulic, a na náměstí má lavičku. Jeho jméno nesou rychlíkové vlaky a také planetka číslo 4112.
4. února 2022 |
