Bláznův deník autora skrytého za pseudonymem Lu Sün (1881 – 1936) je důležitý hned z několika důvodů.
Zaprvé, stejnojmennou povídkou Bláznův deník, datovanou dubnem 1918, se otvírá moderní čínská literatura. Jde o zlomový text: před ním se, s trochou nadsázky, psalo „staře“, po něm se začalo psát „nově“. Odkaz na slavné Gogolovy Bláznovy zápisky není v názvu náhodou: Lu Sün napsal text, který mohutně nasává vlivy tradičních evropských literatur, včetně té ruské; ať jde o svěží, živelný styl, ať jde o hovorový jazyk. A právě evropské vlivy daly čínské literatuře nový vývojový impulz. Navíc Lu Sün překládal Gogola do čínštiny.
Zadruhé, Bláznův deník je vlastně trojkniha. Skládá dohromady dvě sbírky povídek (Vřava, Tápání) a sbírku poetických výkresů a zasněných vzpomínek, nazvanou Polní tráva. Texty vznikaly v rozmezí let 1918 až 1926. A v češtině se poprvé objevily v první polovině padesátých let díky Jaroslavu Průškovi. Pokud je Lu Sün zakladatelem moderní čínské literatury, pak Průšek je zakladatel moderní české sinologie. Právě jemu vzdává edice Xin hold.
A zatřetí – což je nejdůležitější: kniha skvěle funguje i sto let po svém vzniku. Hlavně povídky. Pokud bychom hledali paralely k české literatuře, pak jsou k mání od Jana Nerudy po Jaroslava Haška. Na jedné straně realismus, častokrát sociálněkritického typu, záběry chudého čínského venkova, tragigroteskních figurek z okraje společnosti, které jako by z Povídek malostranských vypadly.
Na straně druhé pak ryze moderní elán, vyprávění poháněné absurdní komikou, z níž Hašek vymodeloval svého Švejka. A nejen komikou, taky poetickými a filozofickými vsuvkami.
Lyricky i surově
Lu Sün ve svých textech přirozeně míchá dějovost s „pomalejšími“ pasážemi, ve kterých přemítá nad tokem času, neměnností věcí, dušemi v zásvětí nebo stvořitelem všeho. Jednou lyricky, měkce, snivě, jindy syrově až surově. Ostatně titulní povídka má za téma kanibalismus.
Bláznův deníkautor: Lu Sün nakladatel: Verzone překlad: Berta Krebsová a Jaroslav Průšek |
Bláznův deník je vlastně kniha-most. Spojuje jak starou a novou Čínu, tak Čínu s Evropou, potažmo s dnešním Českem. A nejen jazykem a stylem – hlavně „základní lidskou situací“, v níž se autorovi hrdinové častokrát nalézají.
Bolesti a strasti jsou stejné všude na světě. Lu Sünovi šlo především o člověka. Politika nemá v jeho psaní místo. Ostatně s literaturou začal na pobídku druhých. Neměl ambice být hvězdou.
A možná proto se jí už za svého života stal. Jak už bylo řečeno úvodem, je to důležitá kniha.
