RECENZE: Nevzdávat to. Bianca Bellová napsala svou dosud nejlepší prózu

Neviditelný muž – tak se jmenuje nová próza Bianky Bellové, jedné z nejoceňovanějších a nejpřekládanějších českých spisovatelek po roce 1989. Ten název čtenáři něco připomíná. Před třinácti lety totiž autorka vydala prózu Mrtvý muž.

V ní bilancovala dějiny jedné rodiny, a to dějiny jak obecné, tak osobní: totalitní zvůli, která přinášela smrt a probouzela nenávist, stejně jako matčino tiché šílení a otcův coming-out.

Ta rodinná linka, archeologický průzkum života a díla minulých generací, se táhne i novou prózou. A nejen ta: vybrané motivy a styl vyprávění spojují Neviditelného muže s dalšími autorčinými romány, jako Jezero, Mona nebo Ostrov. Takže bilance, ohlédnutí? Kdo je ten chlap z titulu? Proč je neviditelný? A co nám vlastně přišel říct?

Podobně jako v Jezeru nebo Moně jsou v novém románu časoprostorové kulisy matné, neurčité. Může to být současnost, můžou to být šedesátá, anebo i třicátá léta minulého století; může to být lokalita někde v Turecku, Řecku, možná ve Španělsku – anebo někde úplně jinde, úplně jindy.

Tahle nejistota skvěle rezonuje s nejistotou vypravěčky, hlavní postavy, která se jednoho dne vyvleče z neuspokojivého manželství a vydá se „na cestu“. Vrací se na dávné místo činu, do své rodné vsi, a rozjíždí pátrání, co je vlastně zač, co se dělo překotného v generaci jejích rodičů a prarodičů. Jak tragicky skončil její otec, ten titulní neviditelný muž, a proč se její matka propadla na třicet let do totálního mlčení. Srovnává tehdy a teď, konfrontuje aktuální s minulým.

RECENZE: Bianca Bellová soustavně roste. Transfer je léčivá kniha

Je to příběh-puzzle, příběh-labyrint. Příběh, který jako by vystupoval před čtenářem z mlhy. Postupně se v řadě bodů konkretizuje, příčiny a následky se ozřejmují – ale napětí ve vyprávění nepolevuje. Naopak. Bellová svůj román zasadila do konfliktní, válečné atmosféry; na nebi se kupí černá mračna, nad krajinou visí hrozba. Zatímco hrdinka kutá v rodinné historii a vytahuje na světlo kosti dávných mrtvých, kolem ní přibývají mrtví noví.

RECENZE: Bianca Bellová úplně jinak. Její román Ostrov překvapuje

Je to protiválečný román? Je to próza angažovaná za ženskou věc? Za city, domov, potomky? Je to ironické, pichlavé psaní proti lidské blbosti, nepoučitelnosti, všem těm primitivním závistem a nenávistem, v nichž se člověk odjakživa motá? A má v tom textu svou stopu i autorčina
úzkost ze současného stavu světa?

Neviditelný muž

90 %

autor: Bianca Bellová

nakladatel: Host

Brno, 2024, 176 stran

Ať tak anebo tak, Neviditelný muž je zatím asi nejlepší próza, kterou Bianca Bellová napsala. A nejen proto, že v textu rezonují její starší práce, které ho oživují, rozšiřují, prodlužují. Hlavně proto, že autorka se v novince předvedla jako soustředěná, rafinovaná a nápaditá vypravěčka – jako skvělá hráčka, co nutí čtenáře skoro každým odstavcem k protipohybu, k reakci. A není to odtažité, čistě rozumové konstruktérství, jaké praktikoval Milan Kundera, je to ideální mix rozumu a emoce, pevné struktury a pohyblivých významů.

Jakkoli pointa je jasná a není dvakrát radostná. Podle Neviditelného muže život bolí, je plný nespravedlnosti, co víc – lepší to nebude. Zbývá jediné: nevzdat to. Ani v knize, kterou čteme, ani v realitě, kterou žijeme