Báseň mě musí zaskočit, tvrdí čerstvě sedmdesátiletý Pavel Šrut

  12:46aktualizováno  12:46
Pavla Šruta sice proslavil melancholický text k písni Michala Prokopa Kolej Yesterday, ale především je to vynikající básník a autor knížek pro děti. V sobotu oslavil sedmdesátku, ale jak říká v rozhovoru, slavit ani bilancovat nebude.

Básník, překladatel, fejetonista, autor knih pro děti a písňových textů Pavel Šrut oslavil v sobotu 3. dubna sedmdesátiny. | foto: Adolf Horsinka, MAFRA

I když by se mu bilancovalo asi dobře - rozverná knížka Lichožrouti o pojídačích ponožek, kterou sestavil s ilustrátorkou Galinou Miklínovou, se loni stala nejlepším titulem pro děti a mládež. Ostatně jako lichožrout Padre na půdě plné lichých ponožek si prý Pavel Šrut někdy připadá.

Je sedmdesátka na básníka hodně, nebo málo?
Sedmdesátka u básníka? K tomu, aby psal dobře, potřebuje jenom jedno: věřit v poezii. Musí být docela samozřejmě přesvědčený, že psát básně má smysl. Vlastně ještě víc: že bez nich nemá jeho život smysl. Třeba pro mě nejsilnější básně napsal Jaroslav Seifert až po sedmdesátce. A Karel Šiktanc je píše po osmdesátce.

O pražském jaru

"Rozhodně jsem nevěřil na nějaký socialismus s lidskou tváří, ale užíval jsem si to prolamování cenzury, ten celonárodní cvrkot."

Pavel Šrut

Budete bilancovat, nebo to výročí spíš tiše přejdete?
Všichni moji blízcí vědí, že se vyhýbám každému slavení. A oslavám vlastních narozenin zvláště. Proč slavit něco, na čem nemám žádnou zásluhu? Někdy jsem myslel na to, že se zeptám rodičů, jestli si vzpomínají na tu chvilku, kdy to se mnou počalo... No nezeptal jsem se. Ale kdyby jim při tom bylo pěkně, to by tedy důvod k oslavě byl. Takže neslavím a nebilancuju. Já už jsem dvakrát bilancoval - když mi bylo třicet a pak v padesáti. Takovou kocovinu bych nikomu nepřál. Teď se místo bilancování dívám kousek dopředu. Ale jen kousek. Protože velké plány by zase vedly k zpětnému bilancování, a to ke kocovině. A tak dále, pořád dokola.

Karlu Srpovi k padesátinám jste kdysi napsal: "Pálím v noci svoje spisy/ komín dostal záhul/ nevěřím jim jako kdysi/ dyť mě vzaly na hůl." Chystáte se i teď něco spálit?
To byla doba, kdy přátelé oslavenců chystali samizdatové sborníky. Už si nevzpomínám, kdo mě o příspěvek požádal, ale asi jsem zrovna něco pálil. Teď nemám co pálit. Buď píšu tak úsporně, nebo mi všechno tisknou tak úporně... Nevím, čím to je. V zahradním domečku ve Zdicích, kde většinou píšu, i na podpal v kamnech používám pepo.

Z vašich posledních knížek, pro děti i pro dospělé, je znát melancholie. Máte ji rád?
Pro mě je melancholie příjemné citové rozpoložení. Žádný stav duše. Čas při ní hezky plyne, smutek povznáší, ženy krásní. A u psaní je to taky trik, finesa. Na pozadí té takzvané melancholie líp zadrnčí náhlý vtip, slovní hříčka, ironie, absurdita. Tam se cítím doma. Osel Ijáček z Medvídka Pú je samá křivda a stýskání, ale mě rozesměje víc než deset Enšpíglů. Ostatně Ijáček měl, jak víme, víc kamarádů než Enšpígl.

Třeba knížka Pan Kdybych hledá kamaráda, kterou jste nedávno vydali s Galinou Miklínovou, je příběh o stáří a osamělosti a pokusech z té samoty vyjít. Je to vůbec knížka pro děti?
Ta je přece právě pro děti! I když není o dětech. Je o potřebě přátelství - a o samotě. A tou trpí děti víc než dospělí.

Pavel Šrut a Galina Miklínová na besedě s dětskými čtenáři

Pavel Šrut a Galina Miklínová na besedě s dětskými čtenáři

Vnímáte psaní pro děti a psaní poezie "dvoukolejně", jako dvě oddělené oblasti, k nimž jinak přistupujete?
Nějak se přirozeně stalo, že jsem byl od začátku "vícekolejný". Částečně z chuti zkoušet něco nového, a možná ještě víc kvůli obživě. Právě překlady, knížečky pro děti a písňové texty mě držely finančně i jinak nad vodou za té nekonečné nenormalizace. Psaní básní je myslím vždycky tak trochu "samizdatové". Ani pro slávu, ani pro peníze - ani pro početnější čtenáře. Pokud je to "kolej", tak po ní rychlík nesviští. Leda tak vaše vlastní lokálka... Ale to samé se už nedá říct o psaní pro děti nebo o písňových textech. Tam už musíte myslet na to, koho vezete a kam. Jenže aby ta knížka pro děti nebo písnička byly dobré, musím se při psaní sám bavit a překvapovat, nebo dokonce - sám o sobě se něco dozvídat. Prostě neznat předem jízdní řád.

Proslavil jste se hlavně jako autor písňových textů pro Michala Prokopa, Vladimíra Mišíka a další. Mají pro vás stejnou váhu jako básně?
Teď odešel do tiskárny z nakladatelství Galen soubor více než 150 písňových textů nazvaný Už ráno začal večírek. Může za to editor Jan Šulc. Je to jeho nápad, jeho málem archivářské úsilí. Jsem zvědav, jak takovou knihu přijmou čtenáři - tedy ne-posluchači. Bez hudby a bez zpěváka, až na jisté výjimky samozřejmě, působí písňový text tak nějak osiřele. Prostě mu něco chybí. Proto bych nechtěl "specifickou váhu" textu určeného pro uši srovnávat s tím, kterému stačí jen tiskařská čerň. Knihám textů by se asi mělo postaru říkat zpěvníky.

Ukázky

HLUBINA BEZPEČNOSTI
Dlouhé roky krátké dny
Žijeme lásko pod skleněným zvonem
Dojemně nazí před sebou
Jakož i před zákonem

Zaživa na nás roste tráva
Na tomto jiném světě
Nehybný rybník opadává
A zároveň kvete

NEJKRÁSNĚJŠÍ BÝVAJÍ NA ÚTĚKU
Nejkrásnější bývají
na útěku od muže
lehounce přiopilé

Nejkrásnější bývají
na útěku od muže
v modravém kouři chvíle

Nejkrásnější bývají
na útěku od muže
když říkají si: kdo ví?

Nejkrásnější bývají
na útěku od muže
k jinému Novákovi

NEJKRÁSNĚJŠÍ BÝVÁ PŘI LOUČENÍ
Nejkrásnější bývá
při loučení
když je to jenom nakrátko

Říká se tomu oklika

Čím víc už vlastně
chce být tam
tím víc se k tady přimyká

Z výboru Nejkrásnější bývají na útěku.
Milostná i nemilostná poezie 1967-2007.
Vydala Paseka

Skoro půlstoletí píšete básně - v čem jsou jiné než na začátku?
Není to celých padesát let. Vždycky jsem měl několik roků buď dobrovolnou, nebo i trochu vynucenou pauzu. Poezii neumím psát pravidelně, měsíc co měsíc, rok co rok. Není to můj denní chleba, spíš nějaký citový úraz. Něco se mi musí přihodit v osobním životě, nejlépe nějaké neštěstí. To pak vyvolává cosi jako chemickou reakci, pro kterou musím najít slova a krátké řádky. Jo, když jsem začínal, tak jsem "chtěl psát". A moc. Teď mi žádné chtění nepomůže. Báseň mě musí zaskočit. Nečekaně, jako ze zálohy. Jedině tak má pro mě cenu. Pak je básnička to, čemu říkám krásné setkání. S čím? S něčím zapomenutým. S podvědomím? Sám nevím. A už ten stav, to setkání, vědomě nevyhledávám. Radši se schovám za kalambúr, paradox, vtip, slovní hříčku.

Ještě píšete básně na pivní účtenky a tácky?
Kdepak, už dávno ne. Přestal jsem pít pivo. A k vínu, aspoň v lepších nálevnách, se účtenky nepodávají.

Patříte ke generaci, která se narodila za války a dospívala v těžkých 50. letech. Vnímal jste ty dobové okolnosti, nebo vám dětství nezkazily?
Padesátá léta pro mě, kluka a pak puberťáka, byla vlastně dobrá doba. Vyrůstal jsem v takzvané reakcionářské rodině a měl jsem - a mám - dva skvělé sourozence. Bratr je o šest let starší, sestra o čtyři mladší než já, tak jsme si "předávali zkušenosti", zážitky a knihy. Já po bráchovi zdědil všechny foglarovky, mayovky a rodokapsy. To byla moje ideologie. A do usínání mi předla rušička Hlasu Ameriky nebo Svobodky, kterou se táta večer co večer snažil vyladit. Takže mě kolektivní pionýrování a svazákovství zcela minulo. Měl jsem pár podobných kamarádů, odbyl jsem si školu a všechen volný čas jsem strávil s merunou, s knížkou nebo na kole.

Když do Prahy vtrhly sovětské tanky, bylo vám osmadvacet. Čekal jste je?
Rozhodně jsem nevěřil na nějaký socialismus s lidskou tváří, ale užíval jsem si to prolamování cenzury, ten celonárodní cvrkot. Pořád se něco dělo. Moudřejší lidi doma - a ti chytří zvenku - věděli, že si to Brežněv nenechá donekonečna líbit. Ale tanky? S tím asi nepočítal nikdo. Jen můj starší anglický kamarád Alfred Dubs, dnes člen Horní sněmovny, mi při loučení v Londýně ráno 20. srpna 1968 řekl: "Nevracej se, počkej. Oni na vás vlítnou!" Vrátil jsem se. Vlítli.

Magnesia Litera 2008 - Pavel Šrut

Magnesia Litera 2008 - Pavel Šrut

Po srpnu prošla vaše poezie výraznou proměnou, stala se prostší, úspornější, méně zanícenou. Byl to důsledek osobního hledání, nebo spíš tlaku doby?
Právě srpen 68 byl tak zásadní zásah do života, to přepadení ze zálohy, jak jsem o tom mluvil v souvislosti s "okamžikem básně". Mohl jsem to jedině přepít nebo nějak v krátkých řádcích zaznamenat. A tak jsem od září do půlky listopadu 68 jen pil, pak jsem si půjčil chatu v jedné opuštěné chatařské kolonii a zase jsem půldruhého měsíce jen psal. Do Prahy jsem se vrátil s rukopisem sbírky Červotočivé světlo. Ta stačila díky Karlu Šiktancovi, tehdy ještě řediteli nakladatelství Mladá fronta, koncem roku 1969 vyjít. Vzápětí i jeho vyhodili a spadla klec pro všechny mé básnické přátele - Kabeše, Wernische, Grušu, Brouska -i pro mě. To Červotočivé světlo byla ještě jaksi "pravá" poezie. Plná zámlk, nedořečenosti, složitých obrazů. Vyžadovala tichou spoluúčast čtenáře. Pak jsem sám sebe přesvědčil, že s tímhle psaním je v samizdatu konec. Že není čas na metaforu a ticho. Na absurditu normalizace jsem odpovídal krátkými, rýmovanými básničkami z hospod a z ulice, ironií, paradoxem, smutnou groteskou. Nebylo to zrovna hledání. Spíš osobní a vlastně skupinový pocit, kterému dal Josef Kroutvor nálepku "česká groteska". Patřil sem i Wernisch a z malířů třeba Nepraš, Sopko, Plíšková.

Říkáte, že na metaforu nebyl čas. Nemáte ji rád?
"Nedůvěřuj metafoře!" jsem si napsal s vykřičníkem do své samizdatové poetiky. Bylo to přihlášení k věcnosti, k oproštěnému, nebásnivému vidění. Metafora ovšem dokáže rychlou zkratkou ozářit nečekané souvislosti. Je to záblesk, oslnění. Vítězslav Nezval tomu říkal "krátké spojení" - a právě on metaforu zneužíval. Pomáhala mu zkrášlovat lež. I proto jsem se jí zbavoval. I když třeba při překladu básní Dylana Thomase luštění jeho metaforických obrazů mělo pro mě obrovskou magii.

Právě jste vydal výbor z milostné lyriky Nejkrásnější bývají na útěku. Považujete se za romantika?
Ten výbor má vročení 1967-2007 a je milostný i nemilostný. Zdálo se mi, že právě na tomhle tématu se dá nejlíp ukázat proces proměny vztahů k osobnímu světu. A také proměny stylu. A ty zbytky romantika ve mně jakožto melancholickém ironikovi si myslely, že na med veršů o lásce přilákám pár čtenářských včeliček a možná i nějakého čmeláka. Vida, hloupá metafora!

Pavel Šrut

Básník, překladatel, fejetonista, autor knih pro děti a písňových textů se narodil 3. 4. 1940. Studoval anglistiku a hispanistiku na FF UK, první báseň mu vyšla v roce 1960.

Za normalizace nemohl publikovat. Za básnický výbor Brožované básně dostal Cenu Jaroslava Seiferta, za knihu Lichožrouti Magnesii Literu.

Dvakrát byl zapsán na Čestnou listinu IBBY (Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu): roku 1992 za knihu Kočičí král a znovu roku 2006 za knihu Verunka a kokosový dědek.


Nejčtenější

Hudební kalendář 2019: Koncerty světových hvězd, které nesmíte prošvihnout

Ed Sheeran na svém prvním pražském koncertě 12. 2. 2015 v pražské Tipsport Areně

Rok 2019 zpříjemní hudebním fanouškům vystoupení řady hvězd. Přijedou Ed Sheera, Metallica nebo Billie Eilish, na...

KVÍZ: Jak znáte seriál Nemocnice na kraji města a jeho tvůrce?

Herci Ladislav Chudík a Miloš Kopecký v televizním seriálu Nemocnice na kraji...

Seriál Nemocnice na kraji města patří k televizním legendám. Časy, kdy ho sledovaly miliony lidí, aby pak druhý den...

Hudební kalendář 2019: Největší letní festivaly v Česku

Rock for People 2018

Festivalová sezona začala letos brzy. Po celé republice od května do září probíhají desítky hudebních přehlídek, které...

RECENZE: Záchranářská Linka poradí, kam volat, ale častěji vzlyká

Ze seriálu Linka

Lékařská Sanitka už tu byla, pilotní Hasiči taky, o policejních ságách nemluvě. Takže zbývalo veškeré složky...

La Putyka zestárla. Málem jsme letos úplně skončili, přiznává Rosťa Novák

Z generálky představení Black Black Woods

Nechybělo mnoho a oslava deseti let Cirku La Putyka by byla tím posledním, co by novocirkusový soubor okolo Rosti...

Další z rubriky

RECENZE: Jiná Alena Mornštajnová. Tichá, citlivá, skvělá

Alena Mornštajnová

Alena Mornštajnová (1963) je v české literatuře doma sice teprve sedmým rokem, ale zvládla už úspěch, na který jiní...

Zabíjení plodí jen nenávist a další zabíjení, psal autor Obchodu na korze

Scenárista Ladislav Grosman (vpravo s cenou Melpomené) a režiséři Ján Kadár a...

Nebýt Ladislava Grosmana, prvního Oscara pro Československo by nezískal snímek Obchod na korze. Právě on totiž napsal...

RECENZE: Timothy Snyder pitvá ublížené Rusko. U Trumpa poněkud selhává

Timothy Snyder jako host festivalu Colours of Ostrava

Letos 31. prosince uplyne dvacet let ode dne, kdy Boris Jelcin předal úřad Vladimiru Putinovi. Ten se tak poté, co...

Najdete na iDNES.cz