I když by se mu bilancovalo asi dobře - rozverná knížka Lichožrouti o pojídačích ponožek, kterou sestavil s ilustrátorkou Galinou Miklínovou, se loni stala nejlepším titulem pro děti a mládež. Ostatně jako lichožrout Padre na půdě plné lichých ponožek si prý Pavel Šrut někdy připadá.
Je sedmdesátka na básníka hodně, nebo málo?
Sedmdesátka u básníka? K tomu, aby psal dobře, potřebuje jenom jedno: věřit v poezii. Musí být docela samozřejmě přesvědčený, že psát básně má smysl. Vlastně ještě víc: že bez nich nemá jeho život smysl. Třeba pro mě nejsilnější básně napsal Jaroslav Seifert až po sedmdesátce. A Karel Šiktanc je píše po osmdesátce.
O pražském jaru"Rozhodně jsem nevěřil na nějaký socialismus s lidskou tváří, ale užíval jsem si to prolamování cenzury, ten celonárodní cvrkot." Pavel Šrut |
Všichni moji blízcí vědí, že se vyhýbám každému slavení. A oslavám vlastních narozenin zvláště. Proč slavit něco, na čem nemám žádnou zásluhu? Někdy jsem myslel na to, že se zeptám rodičů, jestli si vzpomínají na tu chvilku, kdy to se mnou počalo... No nezeptal jsem se. Ale kdyby jim při tom bylo pěkně, to by tedy důvod k oslavě byl. Takže neslavím a nebilancuju. Já už jsem dvakrát bilancoval - když mi bylo třicet a pak v padesáti. Takovou kocovinu bych nikomu nepřál. Teď se místo bilancování dívám kousek dopředu. Ale jen kousek. Protože velké plány by zase vedly k zpětnému bilancování, a to ke kocovině. A tak dále, pořád dokola.
Karlu Srpovi k padesátinám jste kdysi napsal: "Pálím v noci svoje spisy/ komín dostal záhul/ nevěřím jim jako kdysi/ dyť mě vzaly na hůl." Chystáte se i teď něco spálit?
To byla doba, kdy přátelé oslavenců chystali samizdatové sborníky. Už si nevzpomínám, kdo mě o příspěvek požádal, ale asi jsem zrovna něco pálil. Teď nemám co pálit. Buď píšu tak úsporně, nebo mi všechno tisknou tak úporně... Nevím, čím to je. V zahradním domečku ve Zdicích, kde většinou píšu, i na podpal v kamnech používám pepo.
Z vašich posledních knížek, pro děti i pro dospělé, je znát melancholie. Máte ji rád?
Pro mě je melancholie příjemné citové rozpoložení. Žádný stav duše. Čas při ní hezky plyne, smutek povznáší, ženy krásní. A u psaní je to taky trik, finesa. Na pozadí té takzvané melancholie líp zadrnčí náhlý vtip, slovní hříčka, ironie, absurdita. Tam se cítím doma. Osel Ijáček z Medvídka Pú je samá křivda a stýskání, ale mě rozesměje víc než deset Enšpíglů. Ostatně Ijáček měl, jak víme, víc kamarádů než Enšpígl.
Třeba knížka Pan Kdybych hledá kamaráda, kterou jste nedávno vydali s Galinou Miklínovou, je příběh o stáří a osamělosti a pokusech z té samoty vyjít. Je to vůbec knížka pro děti?
Ta je přece právě pro děti! I když není o dětech. Je o potřebě přátelství - a o samotě. A tou trpí děti víc než dospělí.
Pavel Šrut a Galina Miklínová na besedě s dětskými čtenáři
Vnímáte psaní pro děti a psaní poezie "dvoukolejně", jako dvě oddělené oblasti, k nimž jinak přistupujete?
Nějak se přirozeně stalo, že jsem byl od začátku "vícekolejný". Částečně z chuti zkoušet něco nového, a možná ještě víc kvůli obživě. Právě překlady, knížečky pro děti a písňové texty mě držely finančně i jinak nad vodou za té nekonečné nenormalizace. Psaní básní je myslím vždycky tak trochu "samizdatové". Ani pro slávu, ani pro peníze - ani pro početnější čtenáře. Pokud je to "kolej", tak po ní rychlík nesviští. Leda tak vaše vlastní lokálka... Ale to samé se už nedá říct o psaní pro děti nebo o písňových textech. Tam už musíte myslet na to, koho vezete a kam. Jenže aby ta knížka pro děti nebo písnička byly dobré, musím se při psaní sám bavit a překvapovat, nebo dokonce - sám o sobě se něco dozvídat. Prostě neznat předem jízdní řád.
Proslavil jste se hlavně jako autor písňových textů pro Michala Prokopa, Vladimíra Mišíka a další. Mají pro vás stejnou váhu jako básně?
Teď odešel do tiskárny z nakladatelství Galen soubor více než 150 písňových textů nazvaný Už ráno začal večírek. Může za to editor Jan Šulc. Je to jeho nápad, jeho málem archivářské úsilí. Jsem zvědav, jak takovou knihu přijmou čtenáři - tedy ne-posluchači. Bez hudby a bez zpěváka, až na jisté výjimky samozřejmě, působí písňový text tak nějak osiřele. Prostě mu něco chybí. Proto bych nechtěl "specifickou váhu" textu určeného pro uši srovnávat s tím, kterému stačí jen tiskařská čerň. Knihám textů by se asi mělo postaru říkat zpěvníky.
UkázkyHLUBINA BEZPEČNOSTI Zaživa na nás roste tráva NEJKRÁSNĚJŠÍ BÝVAJÍ NA ÚTĚKU Nejkrásnější bývají Nejkrásnější bývají Nejkrásnější bývají NEJKRÁSNĚJŠÍ BÝVÁ PŘI LOUČENÍ Říká se tomu oklika Čím víc už vlastně Z výboru Nejkrásnější bývají na útěku. |
Skoro půlstoletí píšete básně - v čem jsou jiné než na začátku?
Není to celých padesát let. Vždycky jsem měl několik roků buď dobrovolnou, nebo i trochu vynucenou pauzu. Poezii neumím psát pravidelně, měsíc co měsíc, rok co rok. Není to můj denní chleba, spíš nějaký citový úraz. Něco se mi musí přihodit v osobním životě, nejlépe nějaké neštěstí. To pak vyvolává cosi jako chemickou reakci, pro kterou musím najít slova a krátké řádky. Jo, když jsem začínal, tak jsem "chtěl psát". A moc. Teď mi žádné chtění nepomůže. Báseň mě musí zaskočit. Nečekaně, jako ze zálohy. Jedině tak má pro mě cenu. Pak je básnička to, čemu říkám krásné setkání. S čím? S něčím zapomenutým. S podvědomím? Sám nevím. A už ten stav, to setkání, vědomě nevyhledávám. Radši se schovám za kalambúr, paradox, vtip, slovní hříčku.
Ještě píšete básně na pivní účtenky a tácky?
Kdepak, už dávno ne. Přestal jsem pít pivo. A k vínu, aspoň v lepších nálevnách, se účtenky nepodávají.
Patříte ke generaci, která se narodila za války a dospívala v těžkých 50. letech. Vnímal jste ty dobové okolnosti, nebo vám dětství nezkazily?
Padesátá léta pro mě, kluka a pak puberťáka, byla vlastně dobrá doba. Vyrůstal jsem v takzvané reakcionářské rodině a měl jsem - a mám - dva skvělé sourozence. Bratr je o šest let starší, sestra o čtyři mladší než já, tak jsme si "předávali zkušenosti", zážitky a knihy. Já po bráchovi zdědil všechny foglarovky, mayovky a rodokapsy. To byla moje ideologie. A do usínání mi předla rušička Hlasu Ameriky nebo Svobodky, kterou se táta večer co večer snažil vyladit. Takže mě kolektivní pionýrování a svazákovství zcela minulo. Měl jsem pár podobných kamarádů, odbyl jsem si školu a všechen volný čas jsem strávil s merunou, s knížkou nebo na kole.
Když do Prahy vtrhly sovětské tanky, bylo vám osmadvacet. Čekal jste je?
Rozhodně jsem nevěřil na nějaký socialismus s lidskou tváří, ale užíval jsem si to prolamování cenzury, ten celonárodní cvrkot. Pořád se něco dělo. Moudřejší lidi doma - a ti chytří zvenku - věděli, že si to Brežněv nenechá donekonečna líbit. Ale tanky? S tím asi nepočítal nikdo. Jen můj starší anglický kamarád Alfred Dubs, dnes člen Horní sněmovny, mi při loučení v Londýně ráno 20. srpna 1968 řekl: "Nevracej se, počkej. Oni na vás vlítnou!" Vrátil jsem se. Vlítli.
Magnesia Litera 2008 - Pavel Šrut
Po srpnu prošla vaše poezie výraznou proměnou, stala se prostší, úspornější, méně zanícenou. Byl to důsledek osobního hledání, nebo spíš tlaku doby?
Právě srpen 68 byl tak zásadní zásah do života, to přepadení ze zálohy, jak jsem o tom mluvil v souvislosti s "okamžikem básně". Mohl jsem to jedině přepít nebo nějak v krátkých řádcích zaznamenat. A tak jsem od září do půlky listopadu 68 jen pil, pak jsem si půjčil chatu v jedné opuštěné chatařské kolonii a zase jsem půldruhého měsíce jen psal. Do Prahy jsem se vrátil s rukopisem sbírky Červotočivé světlo. Ta stačila díky Karlu Šiktancovi, tehdy ještě řediteli nakladatelství Mladá fronta, koncem roku 1969 vyjít. Vzápětí i jeho vyhodili a spadla klec pro všechny mé básnické přátele - Kabeše, Wernische, Grušu, Brouska -i pro mě. To Červotočivé světlo byla ještě jaksi "pravá" poezie. Plná zámlk, nedořečenosti, složitých obrazů. Vyžadovala tichou spoluúčast čtenáře. Pak jsem sám sebe přesvědčil, že s tímhle psaním je v samizdatu konec. Že není čas na metaforu a ticho. Na absurditu normalizace jsem odpovídal krátkými, rýmovanými básničkami z hospod a z ulice, ironií, paradoxem, smutnou groteskou. Nebylo to zrovna hledání. Spíš osobní a vlastně skupinový pocit, kterému dal Josef Kroutvor nálepku "česká groteska". Patřil sem i Wernisch a z malířů třeba Nepraš, Sopko, Plíšková.
Říkáte, že na metaforu nebyl čas. Nemáte ji rád?
"Nedůvěřuj metafoře!" jsem si napsal s vykřičníkem do své samizdatové poetiky. Bylo to přihlášení k věcnosti, k oproštěnému, nebásnivému vidění. Metafora ovšem dokáže rychlou zkratkou ozářit nečekané souvislosti. Je to záblesk, oslnění. Vítězslav Nezval tomu říkal "krátké spojení" - a právě on metaforu zneužíval. Pomáhala mu zkrášlovat lež. I proto jsem se jí zbavoval. I když třeba při překladu básní Dylana Thomase luštění jeho metaforických obrazů mělo pro mě obrovskou magii.
Právě jste vydal výbor z milostné lyriky Nejkrásnější bývají na útěku. Považujete se za romantika?
Ten výbor má vročení 1967-2007 a je milostný i nemilostný. Zdálo se mi, že právě na tomhle tématu se dá nejlíp ukázat proces proměny vztahů k osobnímu světu. A také proměny stylu. A ty zbytky romantika ve mně jakožto melancholickém ironikovi si myslely, že na med veršů o lásce přilákám pár čtenářských včeliček a možná i nějakého čmeláka. Vida, hloupá metafora!
Pavel ŠrutBásník, překladatel, fejetonista, autor knih pro děti a písňových textů se narodil 3. 4. 1940. Studoval anglistiku a hispanistiku na FF UK, první báseň mu vyšla v roce 1960. Za normalizace nemohl publikovat. Za básnický výbor Brožované básně dostal Cenu Jaroslava Seiferta, za knihu Lichožrouti Magnesii Literu. Dvakrát byl zapsán na Čestnou listinu IBBY (Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu): roku 1992 za knihu Kočičí král a znovu roku 2006 za knihu Verunka a kokosový dědek. |
