Atlas odlehlých ostrovů je poetické umělecké dílo

S podtitulem Padesát ostrovů, které jsem nikdy nenavštívila a nikdy nenavštívím napsala německá grafička Judith Schalansky Atlas odlehlých ostrovů. Literárně-výtvarné dílo, jež spojuje zeměpis a kartografii s poezií, vydalo v češtině nakladatelství 65. pole.

Judith Schalansky: ilustrace z Atlasu odlehlých ostrovů | foto: 65. pole

Atlas posbíral řadu ocenění, například ve francouzské soutěži La Nuit du Livre byl vyhlášen Nejkrásnější cestopisnou knihou roku 2010. V nadšených reakcích na originální vydání se předháněli i recenzenti. "Překrásná kniha, která v sobě spojuje lyrické vyprávění a umění tvorby map," píše například britský Time a německý Die Presse dodává: "Kdyby chtěl člověk vědět, na jaké úžasné planetě žije, pak je tato kniha jedním z nejlepších úvodů k tomuto složitému tématu."

O autorce

Judith Schalansky se narodila v roce 1980 v bývalé NDR ve městě Greifswald u Baltského moře. Vystudovala dějiny umění a grafický design, nyní žije a pracuje v Berlíně jako autorka na volné noze. V roce 2006 vydala své typografické kompendium Fraktur mon Amour, které bylo oceněno několika cenami za design. O tři roky později získala autorka stipendium Villa Aurora v Los Angeles. Její Atlas odlehlých ostrovů byl oceněn 1. cenou nadace Buchkunst, v roce 2009 byl zvolen "nejkrásnější knihou roku". O rok později získal Atlas stříbrnou cenu designu Spolkové republiky Německo pro rok 2011.

Mezi onou padesátkou ostrovů, ke kterým se autorka takřka vyznává z lásky v předmluvě s názvem Ostrov může být rájem. A nebo také peklem, je pár míst, která aspoň podle názvu zná každý. Svatá Helena byla místem Napoleonovy internace a smrti, Velikonoční ostrov proslul a prastarými sochami, Iwo Jima byla svědkem jedné ze zásadních bitev 2. světové války a na ostrově Robinson Crusoe ztroskotal a několik let žil korzár Alexander Selkirk, předobraz literární postavy, která dala ostrovu dnešní jméno.

Naprostá většina lokalit je ale skutečně tak odlehlá, že se o nich běžný zeměpis nezmiňuje. Autorka přináší jejich vlastnoruční mapy v pěti speciálně vybraných odstínech a uvádí jejich geografické údaje, tedy přesnou polohu, rozlohu, počet stálých obyvatel, vzdálenost od známých míst i časovou osu historie ostrova (málokde je zaznamenáno víc než dvě tři události).

To, co je ale na Atlasu nejdůležitější, co jej (samozřejmě kromě samotného tematického vymezení) klade do výjimečné pozice mezi kartografickými díly a posouvá jej blíže k beletrii, je doprovodný text, ve kterém Judith Schalansky vypráví často neuvěřitelné příběhy z historie ostrova, zamýšlí se nad jeho současností i budoucností.

"Takuu se potopí. Příští měsíc nebo příští rok," končí například kapitolu o jednom maličkém atolu v Tichém oceánu, jehož "staří obyvatelé nevěří, že ostrov zanikne. Zdráhají se ho opustit. Místo toho stavějí hráze, vycpávají sítě s velkými oky větvemi a kameny a házejí je na ubývající pobřeží, přivolávají duchy a prosí předky o pomoc. Mladí nemyslí na nic - na budoucnost ani na minulost. Celý den pijí šťávu z kokosových palem, která zkvasila na horkém slunci. Koruny stromů jsou plné plastových láhví..."

Samozřejmě že zdaleka ne všechny texty přinášejí apokalyptická poselství. Vyprávění o zvycích a životním stylu obyvatel některých ostrovů může zcela změnit naše představy o národech, žijících zcela mimo náš typ civilizace.

"Na tomto ostrově nikoho nezajímá, zda je dívka při svatbě ještě panna," píše autorka o ostrově Pukapuka, součásti Cookových ostrovů. "V místním jazyce pro tento fyziologický stav ani není označení. Žena, která porodí nemanželské dítě, dokonce stoupne na společenském žebříčku a má větší šanci se vdát, protože tím svému budoucímu muži dokázala svou plodnost."

"Kartografie by konečně měla být chápána jako poetický žánr a atlas jako krásná literatura," píše v předmluvě autorka a sama svou představu naplňuje skutkem. "Touha bude vždy velká, větší než uspokojení, které přináší dosažení vytouženého. I dnes bych dala atlasu přednost před jakýmkoliv turistickým průvodcem."