Ve čtyřhodinovém monologu, jen občas přerušovaném či podkresleném židovskou hudbou, vzpomíná spisovatel na dětství, pobyt v terezínské pevnosti, kam se dostal jako šestnáctiletý chlapec, i v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald.
"Celý život jsem měl štěstí na kamarády," líčí v pasáži věnované tomu, jak se jako novinář po válce dostal do Izraele.
Hovoří o roce 1968, kdy do této země emigroval, i o svém životě v USA, kde ve Washingtonu přednáší literaturu a film na univerzitě. Před dvěma lety byl nominován na Pulitzerovu cenu.
"Mám pocit, že jsem to natočil jako svůj vlastní dvojník. Překvapuje mě, že mám tak zajímavý život," řekl Lustig.
O veselých věcech prý vypráví dětem a vnukům, ty smutnější podle něj mají širší platnost. Proto za nejlepší část považuje vzpomínky z válečné doby.
"Jsou o tom, jak se člověk chová, když je pod tlakem. Když tě odsoudí k smrti, přestože jsi nic neudělal. A jak se při tom chovají ti ostatní. Že ti moudří zhloupnou a ti zdánlivě hloupější se projeví jako moudří, ustrašení jsou odvážnější než ti, kteří odvážně vypadali. Že život je vlastně taková dlouhá, nikdy nepřestávající zkouška, kdy jediným měřítkem je měřítko naší civilizace, staré dva a půl tisíce let," uvedl.
Podle Lustiga je osud člověka tragický. Narodí se, aby umřel, tedy prohrál, aniž by dokázal vše, co si předsevzal.
"Je ale v jeho silách nést to důstojně, či nedůstojně. Ve vlastním životě jsem si ověřil, že prohrát důstojně je tím největším, co se dá dokázat," dodal. To, jak se člověk chová v porážce, jak zůstane zapsán v paměti ostatních, považuje za jedinou nesmrtelnost člověka.
Do Čech Arnošt Lustig jezdí rád, i když si tu prakticky neodpočine. Pak se vrací do USA k rodině a vnoučatům, kde má klid na psaní, který ve své vlasti postrádá.
"Tuto zemi miluji nezřízenou láskou, i když nevím, zda si to vždycky zaslouží," směje se. Je to jediná země, kde se nestydí říci, že je líbezná.
A neřekl by to ani o Gretě Garbo, kterou má rád. "V Americe mám práci a ženu, jíž se tam líbí. Jinak bych tu zůstal," prozradil Lustig, který před Vánoci oslaví devětasedmdesátiny. Věk považuje za stav mysli. Tu má mladou; proto prý může zvládnout vytížení, které ho při pražských pobytech čeká.
O Česku tvrdí, že je inspirující a duchovně bohatou zemí, i když částečně poškozenou čtyřsetletou porobou. Oceňuje, že si Češi přesto zachovali smysl pro humor.
