RECENZE: Brno, ty město mých snů? Goldflamova novela není poctou místu

Arnošt Goldflam, ten muž snad všech myslitelných řemesel, angažovaný ale nejvíc na divadle a ve filmu, vydal novou knížku: Brno, ty město mých snů. Tykání v názvu je na místě, autor je ve svém vyprávění bezprostřední, spontánní a bez okolků říká vše.

Ale jinak ten titul mate. Možná víc, než je zdrávo. Ta kniha totiž vůbec není o Brně, není to žádná pocta městu, kde se Goldflam narodil, žádný nadšený místopis, legendarizování nebo mytizování. Těch sto padesát stránek textu má těžiště jinde. Kde?

Ta novela, nebo spíš rozsáhlá kapitola z velkého románu Goldflamova života, který autor jistě jednou napíše, má v centru samotného autora. Říká si Pavel, je mu kolem dvaceti, bydlí v hororové čtvrti zvané Bronx a pracuje v pojišťovně. Pokud to časově sedí, pak jsme v šestašedesátém roce, protože Goldflam je ročník 1946. Ale možná je to trochu jinak. Autorův hrdina totiž v textu nejen rád čte a kouká na filmy, ale ještě radši sní: propadá se nadšeně do snových obrazů, scén a příběhů – a bere je jako rovné svému bdělému životu. Ostatně v tomhle název knihy neklame.

Příběhy jsou pro něj – podobně jako pro jiného brněnského vypravěče, ostříleného Jiřího Kratochvila – základ, východisko. Buď jsou to příběhy reálné, kde je hrdina aktérem nebo pozorovatelem a zapisovatelem, anebo jsou to příběhy, co vyprávějí druzí: ať jsme v jeho skromném mládeneckém příbytku, s kumpány kolem stolu ve vinárně, případně v autobuse cestou za rodiči do Mikulova. A všecky ty příběhy jsou podány až udivujícím způsobem prostě, hladce, konejšivě. Jako by hrdina nežil v komunistické totalitě, jako by nečelil existenciálním výzvám fatálního dosahu, jako první sexuální zkušenost s prostitutkou, odhalování vlastního židovského kořene anebo umírání a smrt matky. Všecko je v tom textu poklidné, reflektované s nadhledem, skoro až buddhisticky smířené. A taky magické. Nad celým tím vyprávěním se vznáší kouzelný, přeludný opar; podobně jako v Nezvalově Pražském chodci nebo Ulici Gît-le-coeur.

Brno, ty město mých snů

90 %

autor: Arnošt Goldflam

nakladatel: Větrné mlýny

Brno je v té knize nanejvýš kulisou: Špilberk, Petrov, Zelný rynk stejně jako liška Bystrouška, bezdomovec přezdívaný doktor Špína nebo filmař Karel Fuksa. Právě přes něj by mohl vést linka k takzvané brněnské bohémě, s níž se Goldflam paktoval – a která pěstovala poezii a sympatické happeningy a mystifikace v mezích zákona. Jenže z Goldflamovy novinky to vypadá, že hrdina s touhle bohémou neměl nic společného. On si v těch letech spíš tak tiše dozrával a poznával svět, utkával se s většími i menšími radostmi a strastmi, a zvládnul to všecko zpracovat. Útěšně a radostně. Jak v sobě, tak v knize. Prostě „přátelská, přemýšlivá, nekonfliktní povaha“. Žádný raubíř a buřič, žádná akce, žádné drama!

Síla Goldflama-vypravěče je právě v tom umění zbásnit, fantazijně posílit, nenápadně zvrstvit běžnou skutečnost. A daří se mu to náramně. Nezbývá než doufat v to, co bylo řečeno úvodem: že kniha Brno, ty město mých snů je jen kapitolou z chystané velké knihy autorova života. O tom, že na ni Arnošt Goldflam má, netřeba pochybovat ani chvíli.