Začalo to nevinně, když si Anna Toddová před lety oblíbila britskou chlapeckou kapelu One Direction. Její člen Harry Styles ji fascinoval natolik, že podle něj stvořila hrdinu série After. Ta brzy uspěla i u čtenářů a nakonec se ji rozhodlo vydat i tradiční nakladatelství. V češtině vyšlo Toddové už šest románů.
Jako malá jste prý milovala literární klasiky. Ovlivnila vás některá kniha?Kdybych si musela vybrat jen jednu, tak určitě Na Větrné hůrce. Mám ráda tu atmosféru, složité vztahy i realistický konec. Dalo by se říct, že určitým způsobem mě k sepsání After inspirovala i Emily Bronteová. Snažím se ale sledovat také současnou tvorbu, teď mě hodně baví Amo Jones.
Vzpomínáte si na první moment, kdy vám došlo, že vaše příběhy na Wattpadu budou mít takový úspěch?
Čísla šla pořád náhoru, ale moc se mi tomu nechtělo věřit. Zlom přišel asi ve chvíli, kdy jsem se snažila odpovídat na všechny vzkazy i komentáře fanoušků a nešlo to stíhat.
Obálka knihy After: Před námi
Myslíte, že pro mladé autory je psaní a publikování povídek na internetu dobrý trénink?
Rozhodně, ale je celkem jedno, jestli píšete na internet, pro kamarády nebo do šuplíku. Musí vás to hlavně bavit, at už se věnujete čemukoliv.
Když jste poté vstoupila na trh s tištěnými knihami – přistupovali k vám nakladatelé s respektem, či jako k té holce z internetu?
Reakce byly různé. Mnohé moje cesta fascinovala, protože se s takovým příběhem ještě nesetkali. Samozřejmě se ale našli tací, kterým celý ten proces nebyl po chuti. Knižní byznys je obecně hodně zastaralý a uzavřený, naštěstí vidím v posledních letech změny, které nám snad brzy přinesou další talentované a doposud neznámé autory.
Na sociálních sítích zůstáváte v úzkém kontaktu s fanoušky i teď, kdy máte po světě miliony prodaných výtisků After. Stalo se to pro vás běžnou součástí autorské práce?
Ano a vlastně je to i součástí mého tvůrčího procesu, inspirují mě. Navíc, bez nich by se ze mě nikdy nestala spisovatelka na plný úvazek, snažím se jim to tedy vracet alespoň takto.
Kromě psaní románů teď za sebou máte i scénář. Jak to šlo?
Je to velmi odlišná práce, při které jsem paradoxně zjistila, že mě baví spíše produkce. Víte, já nesnáším, když nemám poslední slovo, a to pro scenáristu v Hollywoodu není dobrá vlastnost. Tam o všem rozhoduje režisér nebo ještě další scenárista a to mě nebaví. Zůstanu u románů, kde si všechno pěkně rozhodnu sama.
Vaše knihy mají vliv na spousty mladých, často píšete o choulostivých tématech, cítíte vůči nim zodpovědnost?
Samozřejmě, v tomto směru mám zodpovědnost a vliv, ačkoliv jsem po tom nikdy neprahla. Snažím se psát autentické, nikoliv „bezpečné“ příběhy. Čas od času v nich tak logicky nechybí trauma ani bolest, stejně jako v životě. Některé čtenáře to irituje, ale vzbuzovat kontroverze mi nevadí, naopak se z toho můžu poučit.
