Rodačka ze Šumperska učila češtinu na základní škole, kde více než deset let i ředitelovala, a pak francouzštinu na gymnáziu. A jak si nyní čistí hlavu? „Jdu na procházku, ráda zahradničím. Tak si odpočinu nejlépe,“ dodává.
Kdy jste začala psát?
První knihy až v důchodu. Ale už na pedagogické fakultě, kde jsem studovala češtinu a francouzštinu, jsem psala básničky. Přinesla jsem je k posouzení spisovateli Zdeňku Vyhlídalovi, kterého jsme měli na teorii literatury. Čekala jsem skoro půl roku, a nic. Odvážila jsem se za ním jít, lekl se a přiznal, že je nemá. Potkali jsme se po čtyřiceti letech a já jsem na to zavzpomínala. Byl z toho nešťastný, omlouval se, řekl mi, ať mu je znovu pošlu.
Občas se mi povedla třída a byla to radost, ale někdy mně bylo smutno. Snažila jsem se děti nadchnout pro literaturu, a většinou na mě jen unuděně koukaly.
