Je nějak zásadní rozdíl mezi překládáním mangy a „běžné“ literatury?
Je to samozřejmě jiné, ale nějak úplně zásadní rozdíl v tom není. Co se týče konkrétně mangy, jedním z nejspecifičtějších problémů jsou zvukomalebná slova, zvukové efekty a podobně. Japonština je na ně extrémně bohatá a postihuje i výrazy, které v češtině nemáme. Nejen skutečné zvuky, ale i stavy mysli, psychické pochody a podobně. Tohle vyjádřit je někdy extrémně těžké, protože pro to neexistují české ekvivalenty. Další úskalí je v tom, že co se mangy týče, v drtivé většině jde o série.
Často dostanete do ruky neukončenou věc, což skýtá prostor pro tzv.“hodory“, neboli skryté slovní hříčky, jejichž pointa se vyjeví až o mnoho dílů později. Takže něco nevinně přeložíte a o pět let později se v noci při překládání dalších dílů dáte do zoufalého pláče, protože zjistíte, že vám to nebude pasovat a zamýšlený vtip prostě nevyzní tak, jak měl. Tahle neuzavřenost je pro mě asi největší problém.
Co se týče zmíněných zvukových efektů, v případě mang Akira nebo Ghost In The Shell platilo tabu, že v české verzi musely zůstat v originálním znění, nesměly se překreslovat a překlad byl vedle nich, že ano?
U těchhle „starých komiksových mistrů“ platí, že nechtějí zasahovat do obrazu, chápou to jako součást svého výtvarného projevu, což platí právě i pro ty zvukové efekty. Je to zcela legitimní, jsou často nakreslené tak, aby doplňovaly atmosféru. Pro nás je to vlastně i jednodušší, protože se nemusejí překreslovat, což uleví grafikům. Ti mají i tak dost práce nacpat český text do bublin, japonské bubliny jsou totiž svislé, takže se musejí slova hodně dělit, což nevypadá úplně hezky.
Co pro Japonce manga obecně znamená?
Je to velice důležitá součást japonské popkultury, v podstatě zabírá třetinu objemu všech tam vydávaných tiskovin. Je to samozřejmě obrovský byznys a když si nějaká redakce postaví hlavu, že třeba česká verze musí vypadat přesně tak a tak, musí být použitý výhradně jeden druh papíru, určitý odstín barev a podobně, většinou to vychází z osobního přání autora. Který, aby si mohl klást takovéhle podmínky, si už stihl vybudovat nějaký legendární status.
Je to tak, že když v Japonsku komiksový autor začíná, je před ním nekonečný dril a dřina, prakticky bez okamžiku volna, kdy je nucen chrlit další a další díly. Když se ale dostane na určitou úroveň, už si může takto diktovat podmínky? Včetně toho, že když náhodou udělá chybu, nechá se v tisku, protože to je chyba autorova a co autor řekne, je svaté?
Může být, ale jak už jsem řekla, takhle výjimečné postavení se týká opravdu těch největších mistrů v oboru, pánů a dam, kterým je třeba už kolem sedmdesáti let. Ale těch, kteří si mohou takto diktovat podmínky, je opravdu strašně málo. Vezměte si třeba sérii Berserk, kterou psal a kreslil Kentaró Miura. Berserk je obrovská legenda, klasika, ale stejně se Miura musel podřizovat harmonogramu redakce a v podstatě ho to přivedlo do hrobu.
Zemřel v relativně mladém věku 54 let na infarkt z přepracování. Sui Išida, autor také u nás vydávaného Tokijského ghúla, rovněž hovořil o obrovském vyhoření. V těchto případech jde o to, že dílo už nepohání vize a přání autora, ale prostě byznys, touha po dalším a dalším výdělku. Výtvarníci a scenáristé prostě jedou na doraz a to, že se upracují k smrti, opravdu není žádná výjimka. A není to záležitost současnosti, docházelo k tomu už třeba v 50. letech.
Není jednou z cest, jak tomu šílenému tlaku uniknout, publikovat na vlastní pěst, třeba i na internetu?
Ano, to už se děje, viz třeba manga One Punch Man, která vychází i u nás a která začala právě jako internetový fenomén, přičemž se ani nevědělo, kdo je vlastně autorem. Stále víc komiksových tvůrců to zkouší, tvoří a vydává na vlastní pěst. A když si najde dostatečný počet čtenářů, mohou se tak docela slušně uživit. Problém ale může nastat v okamžiku, kdy je jejich dílo natolik úspěšné, že si ho všimne nějaké velké nakladatelství a zatouží se ho zmocnit. Jsou tací, kteří odolají, ale představa velké reklamy a dalšího luxusu je prostě lákavá.
Překládala jste první díl nové série Tvoje dubnová lež, který vydalo Nakladatelství CREW. Příběh klade silný důraz na emoce, což je právě to, čím si manga získává takovou oblibu i jinde než v Japonsku, mám pravdu?
Nepochybně. Manga primárně míří na emoce. Chce člověka dojmout a i když se zabývá extrémně nepravděpodobnými situacemi nebo fantaskními zápletkami, jádro je pořád v citech. Ryzích a upřímných. Nemusí to být přímo láska, stačí třeba přátelství. Japonští nakladatelé se vždycky zajímali o to, co jejich čtenáři cítí a co chtějí. V každém časopise, kde vycházela manga, byl anketní lístek, kde se čtenářů ptali, co se jim nejvíc líbilo, jakou postavu mají nejradši a podobně.
Aby věděli, na co se příště mají soustředit. A většina čtenářů se shodla právě na přátelství, na rodině. Přičemž nemusí jít vždycky o pokrevní rodinu, hrdinové mang mívají kolem sebe třeba okruh věrných přátel, na které se můžou spolehnout. A to je hrozně hezké, člověk si vzpomene třeba když četl Rychlé šípy a chtěl mít taky takové kamarády. To je věc, která funguje univerzálně.
Jaký je váš nejoblíbenější žánr mangy?
Z toho, co u nás vychází, mě nejvíc oslovuje Osamu Tezuka. Mám ráda historické romány, takže se mi moc líbí jeho Zpráva pro Adolfa. Taky mě zajímá medicína, čili mě baví i jeho série Black Jack. Ale když jsem začala překládat pro CREW, což bylo asi před třinácti lety, měla jsem ráda Zápisník smrti, to byla tehdy velká hitovka. Potom Bleach nebo Full Metal Alchemist, prostě ty staré dobré šónen (akční, dobrodružné, zaměřené hlavně na chlapce, pozn. red.) mangy. Z novějších věcí se mi líbí právě ta Dubnová lež, hudební romance jsem měla vždycky ráda. A je moc dobře, že je tu teď větší nabídka šódžo, komiksů pro děvčata. To dřív moc nebylo. Taky bych uvítala, kdyby tu vycházela džosei manga vyloženě pro dospělé ženy.
Kde se vzal váš zájem o Japonsko a tamní kulturu?
Skrze komiks, respektive ještě předtím přes anime. V roce 1998 jsem na německé televizní stanici RTL viděla Sailor Moon. Hrozně mě to zaujalo, začala jsem se na to dívat pravidelně a zjišťovala jsem si, že je to japonský animovaný seriál podle mangy. Šla jsem ještě dál, pátrala jsem, co je to manga – internet v té dávné době už existoval. Vzbudilo to ve mně velký zájem o japonštinu, o Japonsko jako takové. A tehdy na přelomu tisíciletí jsem se rozhodla studovat japanologii. Hned po maturitě jsem udělala zkoušky a vášeň pro obor mě naštěstí neopustila dodnes.
