Agáta, hrdinka vaší nové knihy Vlastní krev, je posedlá touhou najít někoho z příbuzných, kteří přežili holocaust, ale matka jí v tom až urputně brání. Nakolik těžíte z vlastní zkušenosti?
Do příběhu jsem skutečně zabudovala autobiografické prvky. Agáta se proti matčině vůli vydává po stopách předků, o kterých si dlouho myslela, že nepřežili válku. Je posedlá touhou odhalit pravdu. Ale všichni kolem ní, její matka, manžel, dcera, berou tohle hledání jako zradu. Celý příběh je ale vystavěný jako fikce včetně jeho vyústění, které může být nečekané a možná i šokující.
To můžu potvrdit, však se o knize mluví jako o psychologické detektivce.
Mám v knihách ráda určitou dávku tajemna. Baví mě, když se některé věci postupně odhalují nebo nakonec zůstávají nevyřčeny.
Hned po příjezdu jsme vyfasovali uniformu, vyfotili nás s číslem a dali nám průkazku, bez které jsme nemohli ani ven, ani zpátky.
