Příběh oceněný významnou Augustovou cenou se odehrává ve třetím největším švédském městě Malmö, kde autor sám žije. Hlavní hrdinou je mladý cellista, ve kterém se neustále bije minulost s přítomností. Protagonisté Tichého knih totiž často procházejí vnitřními rozpory i krizemi. „Myslím, že je podstatné používat konflikt jako pevnou součást dramaturgie románu,“ říká. Navíc prý sám rád čte příběhy, ve kterých stojí postavy na rozcestí.
Autobiografickým prvkům se v knihách nevyhýbá. Svým dětstvím zaplnil stovky stránek. „Když se mě na něj ale zeptáte, nedokážu vám jej jen tak souhrnně zhodnotit. Je to komplikované, složité, a proto o něm chci psát. Necítím potřebu tady teď mluvit přímo pouze o svém příběhu. Mám na literatuře rád, že dokáže z jednoho životního příběhu vytvořit obecnější strukturu. Stejně však do ní vstoupí vlastní interpretace čtenáře, kterou nemůžete kontrolovat,“ tvrdí.
Vrchol byl už v 19. století
Žánr, kterému se věnuje, podle něj nikdy nebude patřit k těm nejúspěšnějším. Obzvlášť v době, kdy prodejům knih stále vládne trend skandinávské detektivky. „Po určité době se ale zájem lidí určitě otočí k něčemu jinému. Záplava knih v žánru krimi fikce, které jsou často stejné, musí čtenáře jednou unavit,“ předpovídá.
„To, co píšu já, je více experimentální. Román sám o sobě byl na vrcholu někdy v polovině 19. století. Když srovnáme jeho postavení teď, je jasné, že přišel o svůj status. Lidé tehdy považovali za důležité číst. To se už nevrátí, ale nemyslím si, že je to zcela špatně,“ prozrazuje.
Návraty do Česka považuje Tichý za zvláštní. Domovem mu Praha není, stejně tak však ani Švédsko. „Víte, nikdy nebudu Čech, Švéd ani Polák. A právě v tomto stavu se učím být doma. Postupně se mi to daří,“ vysvětluje rozpoložení, ze kterého však literáti mohou ve své profesi těžit.
Obálka knihy Mizérie
Se svými rodiči o emigraci hovořil mnohokrát, zmiňuje však jistou propast mezi generacemi, která brání vzájemnému pochopení. „Nedokážeme si porozumět. Emigrace byla něco jiného pro mě a samozřejmě i pro ně,“ zmiňuje. „Nikdy jsem se nemohl cítit úplně jako Švéd, protože navzdory tomu, že ovládám jazyk, když přečtete mé jméno, je vám jasné, že pocházím odjinud,“ dodává.
O návratu do domoviny jeho rodina, kterou má nyní kromě Polska a Česka už i v Německu nebo v Austrálii, neuvažovala. „Dříve jsem přemýšlel o tom, jaké by to asi bylo, kdybychom se přestěhovali, teď je to pro mě součástí minulosti a dále to neřeším,“ konstatuje.
Ve švédštině Tichému vyšlo už šest knih, kromě prózy vydal také dvě sbírky básní. Do češtiny jeho dílo poprvé převedla Marie Voslářová.
