Jenže Amis mladší prošel korektivem padesátky a přehodnocuje přízračnou katalogizaci velkoměstských hříchů, jak ji známe z šarád Úspěch nebo Jiní lidé či z dosud nepřeložených apokalyptických vizí Šíp času a Londýnská pole. Nedostal se sice ještě tak daleko jako jeho vyzrálejší krajan a vrstevník Ian McEwan, nicméně i jeho pocity se už začínají rovnat do prvních bilancí, vždyť konec může číhat proklatě blízko.
Výzkumem sebevražedných pohnutek se "nejlepší americký autor narozený v Anglii", jehož populárnímu stylu visí na rtech značná část anglofonní mládeže (bylo to vidět při jeho předloňském hostování na pražském Festivalu spisovatelů), nezabývá poprvé. Pro subtilní novelu Noční vlak (1997) si opět vybral zaoceánské klima "věku osamění", avšak na rozdíl od intrikářského románu Peníze se nyní soustředí výlučně na sebezáhubný akt.
Policistka Hoolihanová je v "druhořadém americkém velkoměstě" delikátně pověřena šetřením okolností, za nichž odešla z tohoto světa osmadvacetiletá dcera jejího šéfa, a přestože je z praxe v mordpartě na leccos zvyklá, poslání ji vykolejuje z cynické rutiny. Typologii sebevrahů má v malíčku, těžko se jí však hledají motivace této "až trapně hezké" a ve všech ohledech ideální mladé astronomky, jíž by se kriminalistka - hotový životní outsider - mohla rovnat maximálně tak v některých parametrech inteligence. Psychologická pitva oběti se tedy záhy z otázky "Kdo jí to mohl udělat?" mění v kardinální existenciální problém: "Kým ona vlastně byla?"
V postavě Hoolihanové vytvořil Amis pod dvou desetiletích konečně životný ženský typ, proti němuž vyhlíží zdecimovaná šlapka Mary Lambová z prózy Jiní lidé jako chudokrevný stín. Tenhle fízl v podprsence a ve "šponovkách" (nebyly by bývaly lepší "legíny"?) má sice výrazně maskulinní fyziognomii i chování, ale navzdory vyléčenému alkoholismu v něm cítíme bytůstku kladnou, jen trochu ožehnutého andílka v autorově pekelném obludáriu, o jehož exponáty by si jinak nikdo neopřel ani kolo. Zatímco sebevražedkyně s provokativně protestantským jménem Jennifer, ať už v dalekohledu na observatoři zakusila metafyzický světabol, hrůzu z vesmírného vakua či neřešitelnost "ztráty smyslu" přepadávající lidi kolem třicítky, zosobňuje starší typ bezmocných amisovských mátoh, jak vyplývá z textu členěného do svědeckých protokolů, nahrávek a notýskových skic.
Už od prvotiny Akce Ráchel řeší však autor podobný problém jako kupříkladu Paul Auster: formální kudrliny textu u něj namnoze přehlušily sílu pravd, které chtěla próza sdělit a které se pod ornamentálním nátlakem proměnily ve slovní průjem. Teď jako by konečně sáhl do jiného soudku: odpustil si až na výjimky větný balast i scifistické berličky a sází na opravdovost opepřenou výrazivem drsné školy. Martinu Amisovi, kterému už opravdu začínal ujíždět vlak, se zkrátka povedla dobrá kniha. Co v ní sice zůstalo, je neskrývaný kalkul s módním depresivním tématem;
| Martin Amis: Noční vlak |
| přeložil Jiří Hrubý |
| Volvox Globator, Praha 2000 |
| 136 stran, náklad a cena neuvedeny |
 Martin Amis s cigaretou |
 Martin Amis u kulečníku |
 Martin Amis a Saul Bellow |
