„Po Akirovi jsme toužili vlastně od okamžiku, kdy jsme začali vydávat komiksy. A zhruba před deseti lety, kdy se nám podařilo získat první mangu, jsme o ni začali usilovat skutečně. U Japonců ale patří mezi díla, která se nedají prvnímu, kdo si přijde. Člověk si je musí zasloužit. Musí dokázat, že je spolehlivý partner, že vydává věci pravidelně a kvalitně a že se o knihy dokáže postarat,“ říká Petr Litoš a vypočítává, co všechno se muselo dodržet a na co se v žádném případě nesmělo sáhnout. Ve stručnosti, striktně se musely dodržet všechny barvy, včetně těch, které se v Evropě nepoužívají. Probíhala dvě kola schvalování a prováděly se strojové nátisky.
„To jsme snad nikdy nedělali. V praxi to znamená, že tiskárna musela zastavit celý provoz, nastavit stroje a vytisknout místo několika tisíců knih jen pár barevných stránek. Ty jsme pak poštou posílali do Japonska k odsouhlasení a doufali, že to bude vyhovovat a nebudeme to muset dělat znova,“ vypočítává Litoš a dodává, že dále bylo nutné zachovat přesně stejný vzhled, formát i papír, který co nejvíc evokuje původní japonské vydání. Nemluvě o zvukových efektech, které se nesměly překreslovat, takže český překlad je vedle originálů, a ručním lepení předsádek, což je něco, co se u nás už také desítky let nedělá,“ dodává Petr Litoš.
Dodává, že podobně komplikovaní byli komiksoví Simpsonovi, kde se řešil sklon písma a také to, zda je, nebo není možné překládat Homerův bolestný výkřik „d’oh!“. Pro úplnost – není to možné. U Akiry to bylo ale všechno mnohem složitější.
Autoři jako štvaná zvěř
Manga je v Japonsku považována za národní bohatství a s jako takovým se s ním patřičně zachází. A také s jejími autory, kteří ovšem, než se vypracují, musejí dřít zcela v duchu japonského nelidského pracovního nasazení.
„Dokud autoři začínají, jsou štvaní jako zvěř. Téměř neexistuje, že by si vzali volno, v podstatě žijí se svými spolupracovníky v jedné domácnosti, pracují nonstop a pravidelně musejí odevzdávat nové kapitoly svých příběhů. To je ještě umocněno tím, že scenárista, kreslíř, inker i autor textů v bublinách a zvukových efektů je obvykle jedna a ta samá osoba.
Ale ve chvíli, kdy se tvůrci dostanou na nějakou vyšší úroveň, úplně se mění přístup a z autorů se stávají ikony, jejichž slovo je zákon. Například u žánrově podobného rovněž japonského komiksu Ghost In The Shell či Akiry nebylo možné zasáhnout ani do textů na záložkách, protože byly psané rukou autorovou,“ vysvětluje Petr Litoš.
Ve výsledku tu ale máme naprostou klasiku žánru přesně v té podobě, v níž si ji scenárista a kreslíř Katsuhiro Otomo vysnil. A je to věru na komiksovém poli velká událost – Akira je totiž, v porovnání se zmíněným filozofujícím a komplikovaněji vstřebatelným Ghost In The Shell, přímočará a dechberoucí jízda s brilantně vygradovanou a neuvěřitelně energicky vykreslenou akcí.
Katsuhiro Otomo předběhl dobu, takhle precizně vystavěné a sestříhané scény nebyly v té době k vidění ani na filmovém plátně. Děj sviští kupředu vražedným tempem, ponurou dystopickou atmosféru světa po třetí světové válce prosvětlují občasné řízné vtipy a celek je nesmírně komplexní a živá vize budoucnosti. Jde o ryzí, klasický kyberpunk ve smyslu střetu jedince s „korporátním nepřítelem“ jehož cíle jsou zatím nejasné – více se o nich dozvíme se až v dalších dílech.
