Agnessa Mironovová byla manželkou Sergeje Mironova, ambiciozního příslušníka NKVD, spolupracovníka strůjce Velkého teroru Nikolaje Ježova, jehož pád v roce 1940 vedl k Mironovově popravě. Agnessa si pak stejně jako tisíce dalších žen prošla vězením NKVD i gulagem. Vzpomínky nejen na toto období jí od šedesátých let minulého století až do její smrti v roce 1982 pomohla sepisovat Mira Jakovenková, vystudovaná fyzička, která se později věnovala hlavně orální historii.
„Mira Jakovenková měla celoživotní projekt – zaznamenávala svědectví vězňů, kteří se vraceli z gulagu. Měla k tomu velmi osobní důvody, protože stalinské represe dopadly i na její vlastní rodinu. Když se snažila zjistit, kde její příbuzní skončili a co se s nimi stalo, narazila na mlčení úřadů. Dospěla tehdy k názoru, že archivy z tohoto období se nikdy neotevřou, že se nikdy nedozvíme pravdu – a čas ukázal, že v tom byla velmi jasnozřivá,“ vysvětluje odpovědná redaktorka knihy Nina Hřídelová.
Začala proto už v padesátých letech minulého století vytvářet archiv vzpomínek. „Jakousi ruskou obdobu Paměti národa. Na plánu později spolupracovala s organizací Memorial, která vznikla koncem osmdesátých let a věnuje se dokumentaci obětí sovětské totality. Ředitelka Memorialu, Irina Ščerbakovová, se s Mirou dobře znala, a k její Agnesse vytvořila rozsáhlou historickou studii a poznámky. V této ucelené podobě pak Agnessa v Rusku vyšla před dvěma lety,“ uvádí redaktorka.
Paradoxem obklopujícím vznik knihy je fakt, že právě manžel Mironovové řídil ve třicátých letech čistky, které zničily mimo jiné i rodinu Jakovenkové. Podle Niny Hřídelové se však i přesto obě ženy dokázaly spřátelit a byly si velmi blízké: „Je až neuvěřitelné, jak moc Mira Jakovenková měla Agnessu ráda, jak dojemně ji popisuje. Čekali bychom, že ji odsoudí nebo vůči ní bude mít alespoň odstup, ale z celé knihy je patrné, že to tak jednoduché nebylo. Agnessa není obyčejná záporačka, je v ní toho mnohem víc.“
Naráží na to v doslovu ke knize i Ščerbakovová, která Agnessu rozhodně nevnímá jako ideální hrdinku, naopak podle ní v mnohých chvílích vystupuje jako „egoistická, lhostejná a nevkusná maloměšťačka, která šla jen za vlastním prospěchem“. Přesto však podotýká, že se jí nedá upřít „síla osobnosti a nezávislost povahy“, které si konec konců rychle všimnou i sami čtenáři.
Jakovenková se vydání knihy nedočkala, zemřela totiž v roce 2005. Do češtiny knihu Agnessa převedla Kateřina Šimová a vydalo ji nakladatelství Maraton. To se chce publikování podobných příběhů věnovat i v budoucnu. Na příští rok připravuje vydání deníků hudebníka Václava Polívky, který v roce 1948 uprchl z Československa do Norska, a ve svých zápiscích zachytil, jak vnímal konec války, Pražské povstání i vzestup komunistické strany.
