Florian Illies znovu důvtipně vypráví prostřednictvím krátkých črt o událostech přelomového roku 1913. Novinka s názvem 1913: Co jsem ještě chtěl vyprávět je o kus kratší než její předchůdkyně, formát však zůstal stejný. Illies chronologicky, měsíc po měsíci, od jara do zimy, od silvestra do silvestra, vypráví o osudech umělců, vládců i myslitelů. O jejich práci, bolestech i láskách.
Jak Marcel Proust pracoval na Hledání ztraceného času. Co zamilovaní Oskar Kokoschka a Alma Mahlerová zažívali na ostrovu touhy Capri či proč se František Kupka rozhodl v Paříži raději izolovat od dalších umělců.
Illies znovu procházel knihovny, korespondence, galerie a sbírky. Vydolovat z nich dostatek materiálu i o osobnostech z předchozí knihy se mu překvapivě povedlo, ženských osudů je však i v pokračování stále pomálu. Mezi všemi Thomasy Manny, Hermanny Hessy i Igory Stravinskými by si ženy zasloužily více prostoru.
Zde stále vystupují jen v rolích matek, manželek či objektů milostné touhy. Třeba jako zmiňovaná Felice Bauerová, profesí prokuristka, do které byl (i nebyl) několik let zamilovaný Franz Kafka. Nebo jako Grete Blochová, úřednice a pravděpodobně matka jediného Kafkova dítěte, v jejímž náručí hledal dočasné útočiště, než se znovu rozhodl vrátit k Felice.
Trocha drbů
Illies mnohdy píše o událostech, které by dnes plnily spíše než stránky knih titulky bulváru, laciné však kvůli tomu vyprávění není ani trochu. Autor ví, kdy přidat i ubrat a naštěstí je mu bytostně vlastní práce s ironií i dobovým kontextem. A aby kniha nebyla jen historickou mozaikou střípků ze života evropské smetánky, vytahuje Illies z archivů i drobnosti. Třeba, že nejprodávanější značka cigaret v Německu v roce 1913 se jmenovala Muslim. Nebo že i se silně promrzlými končetinami vhodnými k amputaci se dá vyhrát Wimbledon i US Open. Jak silně promrzlými?
Asi jako když o rok dříve strávíte v ledovém oceánu několik hodin, protože se s vámi potopila údajně nepotopitelná loď. Do češtiny knihu přeložil Tomáš Dimte. Vydalo nakladatelství Host.
