"Byl to ryzí člověk i kritik, jeden z mála, u nichž víte, že má muziku opravdu rád. Psal o ní takříkajíc srdcem a přitom k věci, přesně věděl, o čem píše, nepředváděl vlastní exhibice jako jiní. Byl mi blízký a vždycky jsem si ho vážil," vzpomíná Vladimír Mišík.
Vlasák sice nejprve na přelomu 70. a 80. let vystudoval Vysokou školu dopravy a železničních spojů v Žilině, ale během osmdesátých let se z pozice sběratele desek, hudebního nadšence, kterému v osmi letech učarovaly písničky Semaforu, a čtenáře časopisu Melodie stal jedním z jeho výrazných autorů. Za své učitele označoval Jiřího Černého, Petra Dorůžku či Františka Horáčka.
Čeština Micka Jaggera
V osmdesátých letech absolvoval kurz hudební publicistiky při tehdejší Sekci mladé hudby a stal se spoluautorem hudebního samizdatu Špaček. V devadesátých letech si potom vzdělání doplnil o scenáristiku na FAMU a byl jedním z nejdůležitějších členů první redakce časopisu Rock & Pop. "Ačkoliv byl povahou spíš folkař než rocker, dokázal vždy psát o obojím. A dokonce i o popu osmdesátých let, který svým nenapodobitelným sarkastickým stylem dokázal zesměšnit," vzpomíná na Vlasáka hudební publicista a někdejší šéfredaktor časopisu Vojtěch Lindaur. "Prožili jsme společně i první festival v Glastonbury, což naše přátelství ještě utvrdilo. Vláďa se pak vrhl do světa deníků, ale i tam se snažil být vždycky vtipný a věcný," vzpomíná Lindaur.
V roce 1994 se Vlasák stal na dvanáct let hudebním redaktorem MF DNES, s jejíž kulturní redakcí externě spolupracoval až do své smrti. Psaní bylo jeho vášeň, nepřestal s ním ani přes vleklé onemocnění. Ještě loni v listopadu jeden z posledních větších článků, které do novin napsal k padesátému výročí Rolling Stones, ukončil optimistickou vzpomínkou na to, jak se Mick Jagger při posledním koncertě učil v zákulisí několik českých frází. "Jestli to bude možné po padesáti letech existence kapely, rád bych si ty Jaggerovy věty ještě někdy poslechl," přál si tehdy Vlasák.
Kromě novinových článků se věnoval i knižní produkci. Za pozornost stojí zejména jeho kniha Folkaři s podtitulem Báječní muži s kytarou, kteří psali dějiny. Unikátním způsobem v ní zpracoval historii tuzemského folku do roku 1989 a zachytil společenský význam žánru, který pomáhal podkopávat železnou oponu. "Vlasákovi Folkaři jako celek, jako autorský a ediční čin bezesporu nemají u nás zatím precedens a bůhví, kdy budou mít následovníka či konkurenta. Každý, kdo se bude do dějin českého folku znovu pouštět, se bude muset pomyslně popasovat s Vlasákem a v neposlední řadě z něj i čerpat," vystihl důležitost jeho knihy v dobové recenzi Ondřej Bezr.
V branži plné eg
"Byl to člověk, který znal dokonale branži a nesmírně pečlivě a svědomitě zpracovával informace. A také jeden z mála, kterého to opravdu bavilo. Navíc se s ním skvěle povídalo také jako s kamarádem," vzpomíná na Vlasáka hudebník Jan Neckář, se kterým napsali biografii jeho bratra Václava Neckáře.
V branži plné velkých eg a vyhrocených názorů ze strany hudebníků a novinářů Vladimír Vlasák vždy vynikal svou slušností a věcností, se kterou uměl kritiku podat. Když musel někoho ztrhat, trpěl u toho, ale poctivě to udělal. Díky tomuto přístupu, důslednému ctění novinářského řemesla a psaní bez předsudků se proto po celou dobu své novinářské kariéry těšil velké úcty mezi muzikanty i kolegy napříč žánry i generacemi.
