"Byl to komplikovaný člověk, ale rozhodně nejlepší sbormistr, jakého jsem kdy znal. Měl úžasný sluch, cit pro melodickou linku. Vynikal zvláště v interpretaci romantické a soudobé hudby. Jeho školou prošli skoro všichni významní členové pražských sborů," říká šéfredaktor časopisu Harmonie a někdejší člen Kühnova smíšeného sboru Luboš Stehlík.
Pavel Kühn se narodil v Praze jako syn sbormistra a zakladatele Kühnova dětského sboru Jana Kühna a operní pěvkyně Markéty. Právě v dětském sboru vedeném svými rodiči začal svou dráhu. V Praze studoval dirigování na AMU a už během studií se začal uplatňovat v roli sbormistra.
Jako hudební režisér pak působil v rozhlase i v Supraphonu, příležitostně se objevoval na poli jazzu a populární hudby - od začátku šedesátých let spolupracoval například s orchestry Václava Hybše a Václava Zahradníka.
Jeho profesionální dráha je však spojena především s Kühnovým smíšeným sborem, jejž roku 1959 založil. Sbor spolupracoval s významnými domácími i zahraničními orchestry, natočil pod Kühnovým vedením více než třicet dlouhohrajících desek a filmových soundtracků - mezi nimi například k filmům Františka Vláčila Markéta Lazarová a Údolí včel.
Kühn obdržel též několik vyznamenání; naposledy v roce 2000 Evropskou cenu Gustava Mahlera. Umění jeho sboristů inspirovalo mnohé skladatele, mezi nimi i Bohuslava Martinů, který v posledním roce svého života zkomponoval pro tehdy čerstvě založený sbor kantátu Mikeš z hor.
Začátkem devadesátých let působil Kühn souběžně několik sezon také v Pražském filharmonickém sboru. "Byl ohromně muzikální, což se kladně projevovalo při práci s jakýmkoli sborem," zdůrazňuje nynější intendant tohoto tělesa Petr Daněk. "Tím, že dbal na srozumitelnost textu a pracoval s barvami jednotlivých hlasových skupin, dokázal vtisknout sboru velmi moderní, osobitý zvuk," dodává.
Ani on však nezastírá, že výjimečnost umělecká šla v Kühnově případě ruku v ruce s výjimečností lidskou. "Byla to diskutabilní povaha. Tak už to ostatně u géniů bývá - jsou milováni i nenáviděni současně."
Skutečnost, že Kühnův odchod z Pražského filharmonického sboru roku 1996 provázely dramatické okolnosti, však Daněk nepřičítá pouze kontroverzní Kühnově povaze, ale i celkovému společenskému klimatu. "Tehdy jsem sice ještě ve sboru nebyl, ale myslím, že pár let po revoluci to nebyla ta pravá doba na jeho autoritativní způsob práce," soudí Daněk.
Velmi dobře poznal Kühna jako člověka nynější ředitel Pražského jara, někdejší člen Kühnova dětského sboru Roman Bělor. "Naše rodiny se přátelí už tři generace," vysvětluje Bělor, podle něhož byl Kühn především absolutní profesionál. "Občas míval despotické sklony - ale tím všechny ohromně motivoval," zdůrazňuje.
Byla to právě naprostá nenahraditelnost, která občas Kühna zachránila před razantnějšími politickými postihy. "Pavel nikdy neskrýval své názory a nebral si servítky. Však také nikdy nedostal tituly zasloužilého a národního umělce - což mu beztoho slouží spíše ke cti."
Nejbolestněji zasáhla zpráva o Kühnově úmrtí členy sboru. Nikdo navíc neví, co bude dál. Pavel Kühn si totiž nevychoval nástupce. "Rozhodně nechceme zaniknout, už kvůli němu ne. Vždyť Pavel Kühn nám dal celý život, naučil nás zpívat, dýchat, milovat hudbu," vzpomíná Ivana Francánová, která ve sboru zpívá od roku 1972. "Byl přísný, to ano, ale právě svou důsledností z nás dostal maximum."
