Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia se svým šéfem Antoniem Pappanem nadchnul už při svém minulém pražském koncertě a tentokrát opět potvrdil, že každé pojetí je možné, pokud je perfektně podané. Po úvodní, lehce a pružně zahrané předehře k Rossiniho opeře Popelka následoval Koncert pro housle a orchestr od Petra Iljiče Čajkovského, v němž zazářil americký houslista Gil Shaham. Nejen technikou, ale i jedinečným tónem svých stradivárek a nepředstíraným citovým zaujetím, které sdílel s dirigentem a orchestrem.
Čajkovského Symfonii č. 5 Italové hráli po svém, ale famózně. Možná chybělo to, co by se dalo nazvat hloubavou lyrikou nebo melancholií nebo patosem, ale o to více spontánní přímočarosti a dramatičnosti bylo ve skladbě, která se dá vyložit i jako boj s osudem. Přitom o zpěvnost nebyli posluchači ochuzeni. Naopak. I v nejsilnějších atacích a nejrychlejších tempech orchestr stále ušlechtile a jasně „zpíval“ a zřetelně artikuloval, nikdy nerachotil a přirozeně ani nechyboval. Jednotlivé nástroje byla radost poslouchat, slavné hornové sólo v druhé větě bylo jemně krásné. Pappano nakonec přidal ještě předehru k Rossiniho Lazebníku sevillskému, kde najednou člověk slyšel všechny noty a notičky, což nebývá vždycky samozřejmost.
Přijdou noví Dvořákové?
Festival nezapře, že má silné finanční zázemí. To však nemusí být k ničemu, pokud chybí kreativita. Organizační tým si však očividně zvyká s luxusem žít a tvořit, využívat ho k tomu, aby inspiroval debatu, jak dokazuje i komorní řada, pro niž získal jako kurátora britského houslistu Daniela Hopea. Pravda, některé projekty se měly lépe promyslet, ale to na celkovém dojmu tolik nemění.
Kromě Pražského jara pouze Dvořákova Praha může zvát orchestry z elitní světové kategorie. Očekávání beze zbytku naplnila tělesa z Drážďan a Říma, za nimi s mírným odstupem skončil Londýnský symfonický orchestr. Ne proto, že by nehrál výborně, ale jeho výkon v Dvořákovi a Rachmaninovi prostě neměl stejnou osobitost, možná proto, že Gianandrea Noseda, ač zkušený a dobrý dirigent, přece jen nepatří do stejné ligy jako Christian Thielemann a Antonio Pappano. Navíc se zdálo, že mezi ním a cellistou Jiřím Bártou v Dvořákově Koncertu pro violoncello nevládlo takové porozumění jako třeba mezi Pappanem a Shahamem v Čajkovském.
Přesvědčivost a síla interpretace může umlčet nejednu námitku a razantně vstoupit do diskuse třeba i o tom, co je vlastně dobově poučená interpretace. Způsob, jakým belgický soubor starých nástrojů Anima Eterna hrál Dvořákova Vodníka a Novosvětskou symfonii, byl promyšlený v každém taktu. A jistě nabídl i zajímavé srovnání s Českou filharmonií, která se na festivalu předvedla s Jiřím Bělohlávkem i Jakubem Hrůšou rovněž na nejvyšší úrovni.
Otázku, co má vlastně znamenat Dvořákovo jméno na festivalovém štítu, si určitě položil nejeden divák. Někoho možná zaskočilo, že na úvodním ani závěrečném koncertě Dvořák nezazněl, jenže představa, že program bude spočívat v jakémsi povinném přehrávání mistrova „kánonu“, spíš leká. Dvořák by měl symbolizovat kvalitu, invenci, světovost v různých podobách. A být odrazem k hledání zajímavých souvislostí.
Také v dramaturgické rovině. Dvořák byl přece ve své době soudobý, moderní autor. Přitom podstatně mladší než romantická hudba vlastně zazněla jen na koncertě v katedrále sv. Víta (od Johna Tavenera). Dokonce i jinak strhující koncert souboru Kremerata Baltica, proslulého hledáním nové hudby, byl svým způsobem „klasika“. Jak do programu vsunout novou či dokonce v tuto chvíli ještě nenarozenou hudbu, představovat a hledat nové české Dvořáky, to je jedna z výzev do budoucna.
