GLOSÁŘ: Skončil festival, který si zvyká tvořit v luxusu

  17:55aktualizováno  17:55
Tečku za letošní Dvořákovou Prahou udělal v sobotu v Rudolfinu italský orchestr z Říma. Stále ještě relativně mladý festival chce být podzimním protipólem Pražského jara. Jak se mu to daří?

Dirigent Antonio Pappano a houslista Gil Shaham | foto: Petra Hajská

Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia se svým šéfem Antoniem Pappanem nadchnul už při svém minulém pražském koncertě a tentokrát opět potvrdil, že každé pojetí je možné, pokud je perfektně podané. Po úvodní, lehce a pružně zahrané předehře k Rossiniho opeře Popelka následoval Koncert pro housle a orchestr od Petra Iljiče Čajkovského, v němž zazářil americký houslista Gil Shaham. Nejen technikou, ale i jedinečným tónem svých stradivárek a nepředstíraným citovým zaujetím, které sdílel s dirigentem a orchestrem.

Čajkovského Symfonii č. 5 Italové hráli po svém, ale famózně. Možná chybělo to, co by se dalo nazvat hloubavou lyrikou nebo melancholií nebo patosem, ale o to více spontánní přímočarosti a dramatičnosti bylo ve skladbě, která se dá vyložit i jako boj s osudem. Přitom o zpěvnost nebyli posluchači ochuzeni. Naopak. I v nejsilnějších atacích a nejrychlejších tempech orchestr stále ušlechtile a jasně „zpíval“ a zřetelně artikuloval, nikdy nerachotil a přirozeně ani nechyboval. Jednotlivé nástroje byla radost poslouchat, slavné hornové sólo v druhé větě bylo jemně krásné. Pappano nakonec přidal ještě předehru k Rossiniho Lazebníku sevillskému, kde najednou člověk slyšel všechny noty a notičky, což nebývá vždycky samozřejmost.

Přijdou noví Dvořákové?

Festival nezapře, že má silné finanční zázemí. To však nemusí být k ničemu, pokud chybí kreativita. Organizační tým si však očividně zvyká s luxusem žít a tvořit, využívat ho k tomu, aby inspiroval debatu, jak dokazuje i komorní řada, pro niž získal jako kurátora britského houslistu Daniela Hopea. Pravda, některé projekty se měly lépe promyslet, ale to na celkovém dojmu tolik nemění.

Kromě Pražského jara pouze Dvořákova Praha může zvát orchestry z elitní světové kategorie. Očekávání beze zbytku naplnila tělesa z Drážďan a Říma, za nimi s mírným odstupem skončil Londýnský symfonický orchestr. Ne proto, že by nehrál výborně, ale jeho výkon v Dvořákovi a Rachmaninovi prostě neměl stejnou osobitost, možná proto, že Gianandrea Noseda, ač zkušený a dobrý dirigent, přece jen nepatří do stejné ligy jako Christian Thielemann a Antonio Pappano. Navíc se zdálo, že mezi ním a cellistou Jiřím Bártou v Dvořákově Koncertu pro violoncello nevládlo takové porozumění jako třeba mezi Pappanem a Shahamem v Čajkovském.

Přesvědčivost a síla interpretace může umlčet nejednu námitku a razantně vstoupit do diskuse třeba i o tom, co je vlastně dobově poučená interpretace. Způsob, jakým belgický soubor starých nástrojů Anima Eterna hrál Dvořákova Vodníka a Novosvětskou symfonii, byl promyšlený v každém taktu. A jistě nabídl i zajímavé srovnání s Českou filharmonií, která se na festivalu předvedla s Jiřím Bělohlávkem i Jakubem Hrůšou rovněž na nejvyšší úrovni.

Otázku, co má vlastně znamenat Dvořákovo jméno na festivalovém štítu, si určitě položil nejeden divák. Někoho možná zaskočilo, že na úvodním ani závěrečném koncertě Dvořák nezazněl, jenže představa, že program bude spočívat v jakémsi povinném přehrávání mistrova „kánonu“, spíš leká. Dvořák by měl symbolizovat kvalitu, invenci, světovost v různých podobách. A být odrazem k hledání zajímavých souvislostí.

Také v dramaturgické rovině. Dvořák byl přece ve své době soudobý, moderní autor. Přitom podstatně mladší než romantická hudba vlastně zazněla jen na koncertě v katedrále sv. Víta (od Johna Tavenera). Dokonce i jinak strhující koncert souboru Kremerata Baltica, proslulého hledáním nové hudby, byl svým způsobem „klasika“. Jak do programu vsunout novou či dokonce v tuto chvíli ještě nenarozenou hudbu, představovat a hledat nové české Dvořáky, to je jedna z výzev do budoucna.

  • Nejčtenější

Vivat Vlasta! Do „života čtvrtého“ vyprovodil Chramostovou dlouhý potlesk

Státní hymna a dlouhotrvající potlesk v zaplněném Národním divadle vyprovodily zesnulou herečku Vlastu Chramostovou....

RECENZE: Eurokriminálka Princip slasti. Cestopis zabírá líp než vražda

Části ženských těl poházené po třech městech mají účel i efekt. Horší je, že vyšetřovatelé z daných zemí se v...

RECENZE: Angelina Jolie a Michelle Pfeifferová vedou Hru o trůny tchyní

Pět let po prvním snímku se Angelina Jolie a Elle Fanningová vracejí do rolí kouzelné vládkyně temných blat a její...

RECENZE: Pánská jízda pro pokročilé. Mrkvička a Schmitzer jsou Staříci

Už nemají co ztratit, takže se vydají na společnou cestu bez návratu. Ovšem na cestu značně klopotnou, protože dva...

RECENZE: První akční školka či co to je. Rambo by je rozstřílel na cucky

Něco takového v českém filmu vážně ještě nevzniklo. Na druhou stranu nelze tvrdit, že by takový úkaz chyběl. Neboť...

Premium

Havel byl z jiného těsta, vzpomíná v rozhovoru exprezident Klaus

Jeden z hlavních aktérů polistopadového vývoje Václav Klaus starší hovořil pro LN o nepochopení kuponové privatizace i...

Premium

Deset dní a Slavia mohla zmizet. Miliardář Šimáně exkluzivně vypráví

Jiří Šimáně, jeden z nejbohatších Čechů, koupil před pěti lety zadluženou Slavii. Klub nad propastí. Ta stejná Slavia,...

Premium

Sex je snadno dostupný, ale nevěra ještě není důvod k rozchodu

Tolerance je podle něj jen povýšenecký postoj k druhému a vytváří korupční prostředí, proto do partnerských ani jiných...

  • Další z rubriky

Letadla, pivo, zpěv. Lídr Iron Maiden představí v Praze autobiografii

Heavymetalová publikum ho už bezmála čtyřicet let miluje jako zpěváka ikonických Iron Maiden. Nejde ale o zdaleka...

O svých přáních nemluvím, abych je nezakřikl, svěřuje se Eros Ramazzotti

Zatímco sláva krajanů italského popového zpěváka Erose Ramazzottiho postupně uvadala, on se stále drží na špici. Čím si...

RECENZE: Kapela Opeth se opět až příliš zhlédla v minulosti

Někdejší drsní metalisté, dnes spíše zasnění hard rockeři Opeth vydali nové album In Cauda Venenum. Ambiciózní,...

RECENZE: Poctu Haně Hegerové složil každý zpěvák podle svého naturelu

Koncert k 88. narozeninám naší nejvýznačnější šansonierky Hany Hegerové se nesl v duchu upřímně míněných slov obdivu a...

Najdete na iDNES.cz