Kultovní album Play se po vydání zpočátku prodávalo jen průměrně. Moby proto zvolil na svou dobu neobvyklou strategii: umožnil licencovat všech všech 18 skladeb pro filmy, televizní pořady, reklamy i další projekty.
Návrat LP, skotačivé Japonky i zajímavé české mládí. Jaký byl druhý den Colours |
Díky tomu se jeho hudba dostala k milionům posluchačů a deska se nakonec prodala ve více než 10 milionech kopií po celém světě.
Část fanoušků i hudebních kritiků ale měla pocit, že se Moby „zaprodal“ reklamnímu průmyslu. Hudebník se později bránil tím, že velká část licencí směřovala do nezávislých filmů nebo neziskových projektů. Na konci 90. let bylo pro elektronickou a alternativní hudbu velmi obtížné dostat se do rádií nebo televize. Licencování skladeb proto představovalo alternativní způsob, jak svou hudbu dostat k posluchačům.
Matematická formule pro „zaprodání“
V roce 2007 přišel publicista a bývalý editor kulturní rubriky amerického veřejnoprávního rozhlasu NPR Bill Wyman společně s matematikem Jimem Andersonem v deníku The Washington Post s recesistickou „matematickou rovnicí“, která měla vypočítat, do jaké míry se hudebník zaprodal komerci.
Colours of Ostrava 2026: Kdy končí, kolik stojí vstupenky a kdo jsou největší hvězdy |
Vzorec nazvali Mobyho kvocient. Autoři do výpočtu zahrnuli například to, jak slavný interpret je, jak známá je použitá skladba, jak prestižní byla značka nebo zda reklama odpovídala image interpreta.
Autoři svůj model ilustrovali na několika známých příkladech. Za téměř učebnicový příklad „zaprodání“ označili použití skladby London Calling skupiny The Clash v reklamě automobilky Jaguar.
Mobyho kvocient vznikl především jako satirická reakce na dlouholetou debatu o tom, kde končí umělecká integrita a začíná komerce. Přesto se pojem mezi hudebními fanoušky ujal a dodnes bývá občas používaný jako označení pro hudebníky, kteří svou tvorbu poskytují reklamním kampaním.
