Tomu, že má skutečně v ruce první cédéčko svého projektu Equals, na které skládal hudbu a na němž zpívá, se jedenatřicetiletý tanečník a choreograf vlastně ještě pořád sám diví. "Před deseti roky bych si to neuměl představit," vypadne z něj mezi řečí. Jenže to pětiskladbové album před ním leží a působí, že přišlo z jiného světa, než ve kterém se normálně pohybují i ti nejambicióznější tuzemští muzikanti.
Hudbu mu na ně pomohli dávat dohromady lidé z týmu současných hvězd světové populární hudby, mezi nimi zvuková inženýrka a dýdžejka Kanye Westa Laura Escudé nebo Henry Strange, tedy spolupracovník Jay-Zího, ale i úspěšných hudebních nadějí, jakými jsou Drake nebo The Weeknd.
Ta deska se točila v Los Angeles, New Yorku i Praze, kde při jedné z nočních hudebních seancí muzikou znervóznění sousedé krom Yemiho vylítli i na kytaristu a klávesáka z Jay-Zího kapely. Obklopuje ji řada historek, má svoje poselství a nehledě na to, jak zní, vychází z ní aura jisté výjimečnosti. Možná už jen proto, že nakonec opravdu vznikla.
Nezpíval jsem, ale ráčkoval
Yemi A.D.
"Už odmalička jsem chodil do sboru, zpíval Rybovu mši v kostele, měl jsem učitele zpěvu, nahrával předělávky Prince, zkrátka jsem po muzice pokukoval. Jenže když mi bylo osmnáct, tak jsem si šlapal na jazyk, ráčkoval jsem a měl nejen logopedické problémy," začíná Yemi s vyprávěním od – z dnešního pohledu trochu překvapivých – začátků, kdy to vypadalo, že snažit se o cokoliv za mikrofonem je v jeho případě jenom ztráta času.
"Když chce jít člověk zpívat před lidi, musí být dostatečná osobnost, bylo to těžší než tančit," shrnuje svoje začátky poprvé a během rozhovoru vůbec ne naposled sebekriticky.
Odvahu vrátit se k dalším dětským snům dostal, až když se mu začaly v realitu plnit v choreografii a přišlo osudové setkání a navázání dlouhodobější spolupráce s hiphopovou superhvězdou Kanye Westem.
Kanye West a Yemi A.D.
"Když jsme připravovali vystoupení na cenách MTV, pozval mě Kanye do své vily v Los Angeles. Má tam úžasný byt plný obrovských nádherných knížek z Číny a publikací o módě. A uprostřed něj stála malá mašinka,“ popisuje Yemi zážitek, který mu změnil pohled na hudbu.
Tou mašinkou totiž bylo MPC, slavný sampler, bez kterého by neexistovala většina klasického i novějšího hip hopu. "Dvě hodiny jsem jenom seděl a koukal, jak do toho West bouchá rytmy. Čučel jsem na něj jak na drát. Věděl jsem, o co jde, ale v životě jsem na to neviděl nikoho hrát," vzpomíná Yemi.
"A pak jsem se seznámil s Westovou zvukovou inženýrkou Laurou Escudé. A ta pro mě otevřela Pandořinu skříňku." Escudé se totiž povedlo rozrušit jeho tradiční představu o muzikantech coby lidech ovládajících noty a hru na hudební nástroje.
Namísto nich díky technickým trikům zapojila do tvorby hudby ovladače od pohybových konzolí, jako je Nintendo Wii nebo Kinetic od X Boxu. "Tehdy mi odhalila, že pohyb se dá přímo spojit s děláním hudby. A najednou se ozvala moje touha z dětství dělat muziku, protože jsem zjistil, že to jde i jinak," vzpomíná Yemi AD.
Yemi A.D.
Odvahu a poslední impulz mu pak dala upřímná rada ze života Kanye Westa. "Řekl mi: 'Koukni na mě, co si myslíš. Já neumím na žádný hudební nástroj, smáli se mě, že neumím ani rapovat, noty jsem nestudoval, a přesto hudbu dělám'," vzpomíná Yemi. "A to mi dalo sebedůvěru začít." Po svém a autenticky Koupil si základní vybavení a společně s Escudé se na tři dny zavřel v Los Angeles do hudebních sfér.
"Ptala se mě: 'Máš nějaké reference, jak chceš, aby to znělo?' A já říkám: 'Nechci, aby to znělo jako něco, chci na to přijít sám.' 'Napoprvý? Tak to seš hustej. A jak to má bejt rychlý?' 'Nevím.'"
A pak začali experimentovat. "Hráli jsme, bouchali, hledali tempa, pozvali klavíristu, aby nám něco natočil... a pomalu jsme to začali skládat dohromady. Ale po dvou týdnech jsem zjistil, že na dvou věcech už pracuju přes sto hodin. A pochopil, že můj původní plán, že udělám za půl roku desku, nevyjde," vypráví Yemi.
Brzo mu taky došlo, že jen s elektronikou nevystačí, a začal do svého projektu tahat muzikanty, jako jsou Michal Šupák z Charlie Straight nebo kalifornský citarista Joel Long či producent Boris Carloff, aby mašinkám vdechli život.
Zároveň však tvrdě pracoval i na sobě. S několika učiteli se vrhl do cvičení zpěvu i rapu. "Měl jsem dokonce i kolaps za mikrofonem, když mě jeden z nich nechal pět hodin dokola zpívat jednu věc. Udělat ve studiu triky, které zakryjí cokoliv, je jednoduché. Jenže já z toho nechci dělat chemický produkt. Vím, že naživo mám třeba falešná místa, a jsem připravený na kritiku, ale alespoň je to tak autentické. Chci na sobě pracovat," přiznává Yemi bez okolků a sympaticky.
"Největší kritik je stejně můj manžel. Řekl mi, že se za mě hlavně nesmí stydět, proto se snažím, aby to nebyly, jak říkáme u nás doma, zpívánky," dodává.
Co to vlastně je?
Yemi A.D.
Tvrdošíjnost a zapálení pro věc jsou na něm vůbec obdivuhodné. Do desky Equals jde naplno, přestože se rozhodl pro žánr, který je tuzemskému většinovému publiku hodně vzdálený, a dělá ho v kulisách, se kterými se ne každý ztotožní, a s poselstvím plným ideálů jak z obálky se srdíčkem od Michaela Jacksona.
"Výsledku momentálně říkám electrofusion. Jsou v tom prvky dubstepu, prvky trapu, přidávám k tomu i rap, i když žádný raper nejsem. A k tomu jsou tam živé nástroje a věci zpívané falzetem. Lekl jsem se, jak moc byly některé z těch věcí temné a démonické. U některých skladeb jsem musel měnit tóniny, aby to nebyla taková depka," popisuje Yemi výsledek, ke kterému dospěl leckdy strastiplným natáčením.
Nejdramatičtější okamžiky si zažil, když odjel desku finišovat na devět dní do Los Angeles a v Praze jeho společnost, kterou zrovna čekala největší zakázka v historii, procházela nečekanými turbulencemi.
"Po dvou dnech v Americe jsem poznal nového učitele zpěvu a to setkání byl pro mě velký zvrat. Do deníku jsem si napsal, že se cítím jako znovuzrozený, že začíná nová etapa. V tu chvíli mě jeden z klíčových zaměstnanců začal do Ameriky vydírat, že položí práci a že chce víc peněz... Chtě nechtě jsem najednou musel najet na šílený režim," vypráví Yemi.
"Nemohl jsem si dovolit pustit svoji největší zakázku a nemohl jsem si dovolit odjet domů bez desky. Můj den vypadal tak, že jsem se vzbudil v sedm, do devíti jsem vyřizoval e-maily. Šel jsem na snídani, od desíti do osmi večer jsme nahrávali. Pak jsem si dal večeři a do čtyř do rána jsem jel kancelářskou práci s Prahou, kde byl zrovna den. Po sedmi dnech v kuse jsem byl úplně hotovej. Nikdy jsem nevypadal tak špatně a nebyl tak vystresovaný. A přitom ještě zažíval ohromnou uměleckou katarzi. Zestárnul jsem skoro o rok," vzpomíná Yemi na dokončování alba.
Potřeba tolerance
Poprvé předvedl Yemi AD svůj song v závěrečném výstupu na cenách Anděl.
Jestli deska Equals zůstane jen splněním dávného přání kluka, co ráčkoval, anebo jí Yemi něco skutečně odstartuje, zatím netuší nikdo. Ale protagonista tohoto neuvěřitelného příběhu teď neskrývá svou touhu jít i do muziky naplno a – ať už to dopadne jakkoli – pomocí Equals hlásat idealistické myšlenky o rovnosti bez rovnostářství a porozumění.
"Když americká armáda vybombarduje vojenský cíl a odnese to okolí, říká se tomu collateral damage, něco jako negativní vedlejší účinek. Ozařování pomáhá vyléčit rakovinu, ale má negativní vedlejší účinky. Podle mého existuje i pozitivní vedlejší účinek. V tomhle případě to může být třeba osobní motivace. Equals není jen to, že jsem náhle zpěvák. Že si Yemi plní sen, vytváří hudbu, na kterou do teď tancoval, že proniká ke kódu. Zároveň s tím celý ten projekt něco hlásá: rovnost lidí v naší době. Náboženskou, rasovou, sexuální. Každá společnost má problém jinde, ale to téma je nesmrtelné, je to motivace, aby si lidé uvědomovali, že jsou tu spolu, ne každý sám," filozofuje Yemi nad smyslem svých písní.
Nakažlivá aura nadšenectví kolem něj zase jednou roste a pohlcuje všechno v dosahu. Člověku u toho skoro dojde, proč hollywoodské příběhy většinou smrdí happy endem.
Deska EqualsDvacet minut, kterými Yemi v pěti písničkách vstupuje do hudebního světa, sice na první poslech neohromí prvoplánovou hitovostí a chytlavostí, ale zato zaujmou atmosférou a napojením na aktuální trendy americké "městské" muziky. Není Kanye West, aby bořil pravidla a z jejich střepin vytvářel nová. Z některých momentů je patrné, že si deskou stále osahává nové teritorium. Ale v tom příslibu je zároveň i její největší plus. I když Yemi zůstává lepším choreografem a tanečníkem než zpěvákem, za svůj debut se nemusí stydět. Když v rádiu uslyšíte nejtanečnější skladbu z alba, která se jmenuje Night of My Life, jen těžko by vás napadlo, že ji natočil kluk z Liberce. A to je pochvala. (vdr) |
