RECENZE: Willie Nelson se vyrovnává se stářím s nadějí a humorem

Veterán americké country Willie Nelson v neděli oslavil pětaosmdesátiny. Nemělo by tedy překvapit, že jeho právě vydané studiové album Last Man Standing nese pořadové číslo šedesát sedm. Navíc potěší, že novinka je prosta stařeckého štkaní nad podzimem života.

Willie Nelson | foto: Rhythm Room

Willie Nelson se opět spojil s producentem o patnáct let mladším, Buddym Cannonem (takže by se řeklo dalším úctyhodným kmetem), s nímž takřka výhradně spolupracuje od roku 2012. Společně mají na svědomí loňskou úspěšnou desku God’s Problem Child. A nyní napsali a nahráli novinku, která je oslavou bytí i radosti z něj.

Last Man Standing

75 %

Autor: Willie Nelson

Samozřejmě to neznamená, že by Nelson juchal jako dvacetiletý. Už úvodní a titulní skladba pojednává o tom, kolik jeho přátel odešlo, kolik jich ještě zbývá a že on tu nechce zůstat jako poslední. Ovšem rovnou to shazuje verši typu „jděte si napřed, pokud fakt spěcháte, ale v nebi na vás nečekají“.

V takovém duchu se nese většina nahrávky. Hudebně je to živočišná verze country, která využívá nejrůznější tradiční postupy, ale zní všelijak, jen ne rigidně. Byť by asi nešla označit za moderní. Najdou se tu vyložené balady – táhlá Heaven is Closed, v níž Nelson opět vtipkuje, že „nebe je zavřené a peklo přeplněné, tak spíš zůstane, kde je“, podobně laděná I’ll Try To Do Better Next Time, ale především Something You Get Through. Tady se objevují smutné odstíny, nicméně výsledný dojem je nakonec plný naděje – „život pokračuje“.

Za prstýnek prostředníček

Avšak zbytek desky je vyloženě skočný. I Ain’t Got Nothin’ je poměrně vynalézavý lovesong, který bychom od pánů v letech nečekali. „Mám psa, kočku, dům, iPhone, hiphopovou čepici i červeného jaguára,“ vyjmenovává Nelson. „Ale vlastně nemám nic, protože tu se mnou nejsi,“ dodává vzápětí. A zpívá to lásce, která ho obrala o všechny peníze. Včetně rozkošného verše „when I gave you a ring and you gave me the finger“, tedy že on jí dal prsten – a ona mu ukázala prostředníček.

Prostě a jednoduše „dědek“ Nelson baví a podle všeho baví i sám sebe v trochu rozverném duchu. I díky tomu je Last Man Standing deska, kterou je radost poslouchat.