Po odchodu baskytaristy Petra Chovance, zvaného PBCH, se zpěvák Robert Kodym obklopil muzikanty, kteří kapelou prošli už v minulosti: na basu hraje manažer Kabátu Radek Havlíček, na bicí Štěpán Smetáček a na kytaru Tomáš Vartecký, který si jednu písničku i zazpíval. Na albu hostují i baskytarista Doug Wimbish, Lenka Dusilová, Anna K nebo Karolína Kalandrová. "Budem konečně fungovat jako normální kapela," těší se Kodym na turné, které vypukne příští rok.
Jak vznikala nová deska?
Moc hezky. Když Wanastowi Vjecy v roce 2008 skončily comebackové turné, měl jsem už na podzim naskicovaných asi čtyřicet nových hudebních nápadů. Pak mi klekl iPhone a ty písničky zmizely jednou provždy. Musel jsem začít znova. Během těch dvou a půl roku skládání odešel PBCH a místo kapely, kde byli dva chlapci, jsme najednou byli čtyři. A začali odznova ve zkušebně.
Proč PBCH odešel?
PBCH je jedním z minority hudebníků, kteří to nechtějí válcovat až do sedmdesáti jako Stouni. Asi má radši prostředí domácího studia a vlastních projektů, kdežto my jsme takový rockový boyband chlapů kolem čtyřicítky. A byl bych rád, abychom to táhli dál i v těch sedmdesáti jako naše oblíbené kapely z kapitalistické ciziny. Do budoucnosti jsou pro mě velkou inspirací bluesmani, co umřeli v devadesáti a ještě půl roku předtím jeli světové turné.
Wanastowi Vjecy: Letíme na Wenuši
A nepřemýšlel jste nad tím, že byste zkusil sólovou kariéru?
V žádném případě. Kdybych začal vydávat desky pod jménem Robert Kodym, zařadil bych se do soutěží jako Zlatý slavík přímo po bok popových zpěváků. To bych vážně nerad. Já chtěl od patnácti hrát v kapele. Sám jsem byl ve Wanastovkách asi čtrnáct dní, než jsme to dali znovu dohromady. Radek Havlíček a Štěpán Smetáček s Wanastovkama zažili to skvělé období kolem desky Lži, sex a prachy i všechno, co se dělo v 90. letech, takže dobře věděli, do čeho jdou. A šlo to, i když Radek nedržel kytaru v ruce třináct let a najednou musel hrát na basu. Tahle kapela ale zatím nezažila jednu věc: to, aby pracovala kontinuálně, bez přestávek. To ji teď čeká. A nemusíme tomu říkat práce, ale zábava. Protože já se na to strašně těším.
Tentokrát na to jdete opatrněji, než když jste minule hráli rovnou v pražské O2 areně. Nejdřív jste odehráli koncert v malém klubu, zavřeli se ve zkušebně...
Je to teprve podruhé za těch třiadvacet let, kdy jsme všechno nejdřív kompletně nazkoušeli, a potom prostě ve studiu naživo nahráli. Výsledek má úplně jinou, přirozenou energii. Navíc nás nechodil prudit nikdo z gramofirmy a neříkal nám, jak máme znít. My vážně nechceme dopadnout jako jiné tuzemské populární kapely, které dělají písničky pro rádia a krom toho skoro nic jiného. Chceme, aby každá písnička měla takříkajíc koule, a ne nalakované nehty. I když je to třeba "oplodňovák".
Jste připravený i na nenávistné reakce typu, že vám došly peníze a chcete vydělat na nostalgii?
Ale mně žádné peníze nedošly. Ať si pindá, kdo chce, co chce. My chceme tuhle kapelu dělat navážno. Já se v té partičce, co se dala dohromady, cítím tak dobře jako naposledy na přelomu 80. a 90. let, když jsme s PBCH zakládali naše dvě kapely. Pak už to nikdy takové nebylo. My se pořád smějeme, smějeme a smějeme a pak taky chvíli hrajeme. Uvidíte sami.
