Málokdy se návštěvník koncertu baví tak královsky, jako když se cellista Olin Nejezchleba, který většinu večera táhl jako zpěvák, špičkuje s kolegy na scéně.
Jistě, podstatou vzpomínkového programu je hudba Petra Skoumala, ale o té nemá smysl psát o moc víc, než že je geniální, což dávno víme. Ať už je určená dětem, dospělým navážno i na srandu nebo jde o skladatelem napsanou folklorní skladbu, která „by v pohodě zapadla do slavností na Horňácku“.
Muzikalita souboru, kde excelují ještě kytaristé Norbi Kovácz a Pavel Skála, bubeník Jiří Zelenka, baskytarista Pavel Novák, houslista Vladimír Pavlíček a klávesista Milan Potoček, dodává večeru na vážnosti, ale právě nevázaný humor jej věčným srážením k obyčejné lidskosti ještě více povyšuje.
V písni Svátky zapomnění například zní jen cello, klavír a housle, a tak bubeník zahlásil, že „jde na panáka“. „Už je to tak zařízené, že v tomhle souboru někdo musí hrát a někdo jde chlastat,“ komentoval to Nejezchleba. „A za stejnej honorář,“ přisadil si ještě Skála.
A už vůbec se málokdy daří, aby se diváci přímo královsky bavili na koncertě při dlouhých proslovech. Dokonce to funguje spíš přesně naopak. Jenže životopis, kterým se Skoumal prezentoval při povinných přehrávkách v 80. letech, je dílo, u kterého se nedá neřehtat na celý sál.
Vzpomínka na Petra Skoumala je prostě zážitek. Dostatečně důstojný večer, ale zas ne tak moc, aby v něm zesnulý hudebník vystupoval vytesaný z mramoru. Taková akce je vpravdě osvěžující.
