Nakolik se vaše vaše původní představa o sólovém albu shoduje s výsledkem?
Opravdu prvotní představě neodpovídá vůbec. Původně jsme se totiž bavili se saxofonistou a flétnistou Michalem Žáčkem v jazzovém klubu AghARTA, že bychom společně udělali kapelu. Michal na desce nakonec vůbec není, ale snad bude na koncertech k ní. Tenkrát jsem si vlastně nebyl jistý, co by to mělo být, kdo by to měl skládat a podobně. Nakonec jsem to udělal s jazzmanem Ondřejem Pivcem a zpěvačkou Kennedy, která s ním spolupracuje v New Yorku. A vyšlo z toho moje takové „best of“ album.
Proč jste desku natáčel zrovna v New Yorku? Co za tím bylo?
Motivace trochu se oprostit od zdejších poměrů. Řekl jsem si, že za tu dobu, co se tomuhle povolání věnuju, jsem tu už docela zaběhlý. A když se v něčem takhle zaběhnu, začínám se vždy trochu bát, abych nesklouzl k rutině.
Takže jsem si řekl – proč nezkusit trochu trnitější i dražší cestu a neudělat si něco tam. Nehledě na to, že mě asi před dvěma lety napadlo, že bych si vyzkoušel nedělat koncertní kolečka pořád jen po Česku a zkusil vyjet i někam do zahraničí. I proto taky vzniklo tohle cédečko, zpívané v angličtině a nahrané zahraničními muzikanty.
Čili máte ambice uspět i v cizině.
Ambice... Tohle slovo moc rád nemám. Spíš jsem chtěl, aby to bylo mezinárodně srozumitelné.
Je to tedy ryze autorské album?
Písničky jsem psal společně s Ondřejem Pivcem a Kennedy. Původní impulz však vzešel většinou ode mě. Pokud jde o texty, můžu v angličtině mluvit, ale neumím v ní psát poezii. Což Kennedy umí, takže jsem třeba vymyslel jednu dvě věty, od kterých bych se chtěl odrazit. Nebo téma celé písně. Čili jsou to všechno texty, za kterými si stoprocentně stojím.
Hudebně je to pestrá nahrávka. Dá se říct, že přesně odpovídá tomu, kde se momentálně hudebně pohybujete?
Asi ano, ale Vojta Dyk je hudebně všehochuť. Nikdy to asi nebudu mít tak, že bych se dal snadno zaškatulkovat. Každopádně mám rád nosné melodie a naopak nemám rád desky, kdy vám jedna písnička splyne s dalšími.
Takže jsem se snažil, aby to bylo hodně rozmanité. A vlastně jsem se ani moc snažit nemusel, mě inspiruje mnoho žánrů, díky čemuž je to album takové, jaké je. Někdy udělám třeba čistě jen soulovou desku nebo smooth jazz... Nevím, možná to ještě přijde, ale teď mám pocit, že můžu dělat taneční věci a zároveň něco ve stylu Arethy Franklin.
Album propaguje legrácka Mr. Beat s chytlavým jódlováním v refrénu, což je klasický háček, který si ji nutí přehrávat pořád dokola.
No ale druhý singl by měl být jiný. Hlubší, temnější, ne tak rozevlátý. Ale je pravda, že tohle je písnička, která měla širší veřejnost upozornit na to, že tu vzniká něco nového.
Čím to, že téměř ve všem, co děláte, je kus komedie a nadsázky?
Vyrůstal jsem na Monty Pythonech a Cimrmanech, takže k nadsázce a ironii mám blízko, to prostě nezměním. A baví mě oscilace nad tím, jestli je to humor, nebo je to míněno vážně a jak je to vlastně míněno. Ono to lidi tak trochu udržuje v napětí a pozoru, musejí nad tím trochu přemýšlet.
Což je fajn. Když jim rovnou řeknete, že toto je humor a tamto je vážně, zbavujete tím možnosti udělat si na to svůj názor. Nemám rád pseudointelektuální názory, že když je něco legrace, musí to být zákonitě blbé. Když chcete dělat parodii, musíte to fakt umět, to je hrozně těžká disciplína. Musíte dokonale poznat to, co chcete parodovat.
Jak budou vypadat koncerty k albu?
Budou na nich účinkovat ti, kteří to nahrávali. Tedy kapela z Ameriky. Máme naplánovaných zatím šest vystoupení, možná přibude i sedmé. Na přelomu května a června příštího roku. Ono taky záleží na tom, jak lidé desku vezmou.
O jaké jde muzikanty?
Desku jsem natáčel na fáze, přičemž v té první tam byli hudebníci, kteří vystupují třeba s Christinou Aguilerou a jí podobnými kolegyněmi a kolegy. V druhé fázi pak šlo o lidi, kteří budou mít čas to hrát i tady naživo, Ondra Pivec vybral několik dalších hudebníků, takže se na tom podílely dvě party, přičemž na koncertech to bude hrát ta druhá.
