Jeho hudební tvorba se řadí k tomu nejlepšímu, co na české scéně vzniklo, byť se sám cítí být spíš filmařem.
„Jsem profesionální improvizátor a hledač nových příležitostí,“ říká Vladimír Merta, který píše knihy, články a eseje a ve vlastním nakladatelství vydává publikace a hudbu. Píše také scénáře, točí dokumentární filmy, hraje na loutnu. Jeho spolupráce se souborem Mišpacha, který se věnuje interpretaci židovského folkloru, vedla k mimo jiné vydání alba Zpěvy zbožných z roku 2023, které nabízí kolekci chasidských písní v podání Sáry a Vladimíra Mertových, dcery a otce.
Hudba v Mertově tvorbě zaujímá zvláštní místo: „Mě hudba nadnáší. Je to, jako když plavete ve vodě a někdo vám podstrčí křídla. Taková ta, co mívají andělé... Píseň a poezie patří k jedněm z mála spontánních činností, které nám ještě zbyly,“ řekl v jednom rozhovoru. Píseň ale staví nad poezii: „Kdysi básně i písně splývaly, měly funkci vyprávěcí a informativní. Postupem času se to ale oddělilo a z poezie se stalo něco chrámově strnulého. Protestní a obžalovávací funkci přebrala písnička“.
Společně s Jaroslavem Hutkou, Vlastimilem Třešňákem a dalšími kolegy ze sdružení Šafrán si Merta v sedmdesátých letech získal publikum hlavně zlidovělými protestsongy: „Byli jsme cosi jako razící četa. Očekávali jsme, že nás ve svých aktivitách bude následovat spousta dalších lidí, nejen s kytarami.“ Zajímavostí je, že právě v Mertově bytě vznikla v roce 1978 i slavná nahrávka Audience s Václavem Havlem a Pavlem Landovským.
Merta sám je autorem prvního českého „moderního“ písničkářského alba Ballades de Prague, které natočil v Paříži v roce 1968. Po návratu dostal první normalizační ťafku, jeho druhé album už nevyšlo. Se Šafránem pořádali koncerty, nahráli desku, ale ani ta se nedostala na pulty.
Jsem utajený sebeironik, říká o sobě jubilant Vladimír Merta |
Spor Třešňáka a Hutky s režimem se vyhrocoval a skončil jejich nedobrovolným exilem. Mertovi se podařilo vydat sólovou desku s názvem P. S. v roce 1978. Jinak se průběžně setkával se zákazem činnosti, další desku, čtyřpísňové minialbum Vybraná slova, mu Panton vydal teprve před listopadem 1989. Ve druhé polovině osmdesátých let se Merta stal jednou z nejpopulárnějších osobností folkového hnutí. Na festivalu Porta v roce 1986 dostal Zlatou Portu a ve stejné době i dvouletý zákaz za píseň Praha magická.
Tento podle mnohých kytarový virtuos je přitom téměř samoukem, výuku na lidové škole umění nevydržel dlouho. Ale později prý v Anglii přišel na to, že se dá hrát i jinak. Skládat vlastní písně začal již za studií architektury na ČVUT (absolvoval v roce 1971). Narodil se 20. ledna 1946 v Praze, jeho otec Augustin Merta byl válečným veteránem z druhé světové války, po válce hrál divadlo, na housle a maloval.
Merta se později rozhodl studovat FAMU, natočil cosi jako experiment, který zaujal, a přijali ho. Absolvoval v roce 1976 adaptací povídky Oty Pavla Smrt krásných srnců. Film pokoušel i jako skladatel filmové hudby, scenárista (podle jeho předlohy natočil Jaromil Jireš Operu ve vinici), i režisér animované pohádky - podle Werichova Fimfára vznikl František Nebojsa.
V době zákazů vystupování hrál Merta v divadle Viola, asistoval v Realistickém divadle, vystupoval se skupinou Mišpacha. Také překládal angloamerické básníky a písničkáře, pokoušel se o prózu, organizoval hudební happeningy, zhudebňoval poezii.
A v listopadu 1989 hrál z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí v Praze statisícům demonstrantů. Po roce 1990 se písničkáři pokoušeli sdružení Šafrán obnovit, projekt však provázely neshody a skončil neúspěchem. Merta si v roce 1991 založil nakladatelství ARTeM. Koncertuje, učil kulturologii na Univerzitě Karlově a filmovou hudbu na FAMU.
„Mou životní výhrou byla zvláštní kombinace umíněnosti, cílevědomosti, lemplovství a zvědavosti,“ říká tvůrce, který se v roce 2002 se podílel na hudbě pro film Fimfárum Jana Wericha. K jeho novějším albům patří Filmy v hlavě (2004), Domilováno (2013) a Imagena (2014). V roce 2013 vydalo nakladatelství Galén kompletní vydání jeho písňových textů. Na téměř tisíci stranách představuje zpívanou poezii jednoho ze zakladatelů českého městského písničkářství.
O pět let později byl Merta uveden do Síně slávy hudebních cen Anděl. Při ceremoniálu zazpíval píseň o padlých andělích, ve skladbě zazněla slova o vraždách na cestě k moci. „Pane Putine, pane Babiši, pane Zemane, jste padlí andělé,“ řekl Merta v závěru písně. A jeho Popelnicový román z roku 2020, ve kterém popisuje, jak se bývalí disidenti, máničky, svazáci a estébáci zařídili po listopadu 1989, vybrali porotci ceny Magnesia Litera mezi nejlepší prózy roku. Tento rozsáhlý, postmoderní román s prvky grotesky, satiry a černého humoru kriticky nahlíží na moderní společnost skrze absurditu postav a děje.
K Mertovým pětasedmdesátinám vyšel komplet tří CD nabízející téměř čtyři desítky nahrávek méně známých písní nebo písní, které napsal pro Vladimíra Mišíka nebo skupinu České srdce. A na svém dosud posledním albu Nejisté jistoty 1 - České sny z roku 2024 si Merta stále pohrává se slovy a melodiemi, a také trochu bilancuje, když hned v úvodu desky v písni Staré pásky říká, že „nenahrané pásky už nepřevinu zpět“.
