U nás je téměř neznámá, také ve Vídni nepatří k nejhranějším – naposledy tam byla uvedena roku 1976. Vlastně není divu. Večer trvá i s přestávkami pět hodin a v opeře jsou náročné úkoly pro sólisty, sbor i orchestr. Berlioz toto své dílo, inspirované Vergiliovým eposem, nikdy v úplnosti neslyšel, za jeho života byla (roku 1863) uvedena jen část. Teprve v druhé polovině 20. století slavili Trójané comeback, o nějž se zasloužil i Rafael Kubelík, jenž je uvedl už roku 1940 v Brně, a poté roku 1957 v londýnské Královské opeře Covent Garden a následně i roku 1973 v newyorské Metropolitní opeře.
Opera má dvě části – Dobytí Tróje a Trójané v Kartágu – a v centru každé z nich stojí velká ženská postava. V první je to věštkyně Kassandra, jejímž neblahým proroctvím v Tróji nikdo nepřikládá váhu, a v druhé královna Kartága Dido, která se zamiluje do trojského hrdiny Aenea, jenž ji ale opustí, aby splnil své poslání a v Itálii založil nové centrum moci.
Hector Berlioz: TrójanéDirigent: Alain Altinoglu Režie: David McVicar Scéna: Es Devlin Vídeňská státní opera, 26. října 2018 |
Kromě postavy Aenea obě části nic nespojuje, postavy tedy nemají čas se vyvíjet a množství různých odboček a baletních čísel poněkud oslabuje dramatický spád. Trójané prostě následují model takzvané velké opery, módní hlavně v první polovině 19. století a ohromující mohutnými davovými scénami, pochody, baletem, výpravou a námětově čerpající z často přelomových událostí lidských dějin. Berliozovo umění se nejvíce projevuje v orchestrální zvukomalbě, ostatně tenhle autor byl především vynikající symfonik. Vrcholem opery je scéna milostného vzplanutí Aenea a Didony na pozadí přírodní bouře, skoro jakýsi francouzský elegantní protipól k Tristanovi a Isoldě... Ale také některé monology, zvláště obou hlavních ženských hrdinek, v sobě mají velkou emocionální sílu.
Ve Vídni Trójany uvádějí téměř bez škrtů, se všemi tanečními čísly – a přesto (nebo právě proto) dílo zjevně táhne. Při představení 26. října (což je shodou okolností státní svátek Rakouska) bylo divadlo beznadějně vyprodáno a ovace nebraly konce. Kladem inscenace Davida McVicara je řemeslná zručnost, postavy jsou precizně vedeny, také pohyby sboru nepůsobí až tak nahodile a komicky jak to někdy bývá.
Záporem je ale slabá divadelní fantazie. Režisér nevymyslel pro dávný mýtický svět nic jiného, než že obyvatelé Tróji připomínají Berliozovy současníky včetně uniforem – jsou modré, zatímco útočící Řekové mají červené. Trojský král Priamos tak trochu připomíná Napoleona III. Proč, není jasné. Kdyby Trójané a Řekové měli úbory křižáků či vojáků třicetileté války, vyšlo by to nastejno. Podobné povrchní transfery v čase už člověk viděl mockrát, ve většině případů účinek díla neposilují, hlubší smysl mu nedávají.
Trojský kůň je složen z koleček, drátů a trubek – tak průhledných, že by schované řecké bojovníky muselo být vidět. A na pouhý abstraktní symbol je zase příliš konkrétní. Vrací se v závěru v podobě jakéhosi obřího strašáku, jež se zjeví umírající královně Didoně namísto siluety Říma: jemu, a nikoli Kartágu, patří budoucnost. Lépe dopadla druhá část, v níž režisér Kartágo nezasadil do konkrétní doby, ale vytvořil spíše symbolickou scenérii evokující africké království. Nicméně Trójané volají po nějakém mimořádném nápadu, moderně pojatém efektu hodném velké francouzské opery. Ten ale inscenace nenabízí, a tak vypadá prázdně.
Opojný orchestrální zvuk
Produkci naštěstí pozvedá, respektive její druhou část, americká mezzosopranistka Joyce DiDonato v roli Didony. Pěvkyně známá z kinopřenosů z Metropolitní opery i z recitálu, který měla v Praze roku 2013, do postavy milující i zuřící královny vložila všechno své inteligentní herectví a pěvecké mistrovství. V každém gestu, i v tom nejzoufalejším a nejpatetičtějším, je pravdivá, nikdy nepřehrává. Přirozeně vibrujícím hlasem dokáže vyjádřit bezpočet odstínů, královně dává vášnivou sílu i jemnost, to vše bez jakéhokoli přepínání, bez ztráty barvy a kontroly nad hlasem. Každý tón je přesně a pevně posazený.
Něco podobného se už bezezbytku nedá říct o představiteli Aenea, americkém tenoristovi Brandonu Jovanovichovi. Vzezřením každopádně připomíná statného a statečného hrdinu, a neméně statečně se snaží chopit této těžké role, jež má v sobě kromě francouzské grácie i něco z hrdinných italských či německých tenorových rolí. Jovanovich se svůj mocný hlas snaží zkáznit, aby zvláště v milostné scéně zněl subtilně, ale ona preciznost v zacházení s tóny, při níž má posluchač jistotu, že každý tón si precizně sedne, není zdaleka tak samozřejmá, jako u jeho kolegyně. Italská sopranistka Anna Caterina Antonacci, která v první části zpívá Kassandru, pak s Joyce DiDonato může soutěžit jen v jevištním výrazu, pěvecky je fádnější, její hlas nemá tu nosnost a barevnost, jakou by měl mít.
Toto jsou tři hlavní postavy, v opeře jich však vystupuje mnohem víc. Pro českého diváka je samozřejmě zajímavé, že do role snoubence Kassandry Choreba byl obsazen Adam Plechetka, pro nějž je to nová úloha. Není až tak malá, jeho scéna s Kassandrou je poměrně rozsáhlá a dlužno dodat, že na rozdíl od některých jiných rolí, do nichž se Plachetka pouští, mu tahle sedí lépe; do jeho noblesního barytonu se může vrátit pro něj typická barva a vřelý zvuk, s nímž se Chorebus, jenž rovněž nevěří neblahým věštbám, snaží uklidnit zoufalou Kassandru. Z dalších sólistů asi nejvíc utkvěla v paměti Margarita Gritskova, ruská pěvkyně s příjemným měkkým mezzosopránem, která zpívala sestru Didony Annu. V roli kněze Panthea se objevil mladý slovenský basista Peter Kellner, který je od září členem ansámblu Vídeňského státní opery.
Kromě Joyce DiDonato stál za poslech i výkon sboru a orchestru, který vedl francouzský dirigent Alain Altinoglu, současný hudební ředitel opery v Bruselu. Zvuková kouzla, jež Berlioz coby mistr instrumentace vložil do díla, se v této produkci díky dirigentovi a lahodnému, štíhlému orchestrálnímu zvuku rozpoutala naplno a notně přispěla k vylepšení dojmu.
