Jidáš, nebo Ježíš?
Vždycky jsem si myslel, že spíš Jidáš, protože negativní postavy se prostě hrají líp, ale s věkem bych teď určitě hlasoval pro Ježíše. Když ho mám hrát, už několik dní předtím se tak nějak vnitřně zklidním. Jako bych na tu duchovní vlnu nějak automaticky najel.
Až do takové míry?
Ne že bych si připadal jako mesiáš, to ne! Ale cítím se víc v pohodě. Začnu i trochu jinak přemýšlet. Dřív, když se mi něco líbilo, komentoval jsem to slovy: „Do prdele! To je fakt super!“ Dnes klidně řeknu: „Bože, to je taková nádhera, děkuju za to, že tady můžu být.“ Nestal se ze mě křesťan, ale od té doby se o duchovní věci nějak víc zajímám. Třeba i v kostele si víc všímám zobrazených výjevů na stěnách, víc mě to oslovuje…
Tomu arogantnímu chlápkovi jsem řekl, že jestli se neuklidní, rozbiju mu hubu. A tak s tím přestal.
