Nebelovská Půlnoční byla jednoznačným hitem loňského podzimu. O jejím "zlidovění" svědčí mimo jiné i to, že se rychle vyrojilo hned několik jejích parodií (ten youtubeový mash-up s textem Mládkova Jožina z bažin je za všechny peníze – jestli ho neznáte, rozhodně si ho dohledejte!). Jak se na tenhle comebackový song tvůrčímu týmu, zosobněnému Dušanem Neuwerthem a Jaromírem Švejdíkem, podařilo navázat?
V zásadě dobře. Stručné album ve stopáži klasické LP desky (na které zanedlouho ostatně vyjde) má opravdu okouzlující atmosféru, kterou nastavuje už velebné piáno v úvodní písničce Tajemství. Zaplať tisíckrát Bůh, že se tvůrci i interpret samotný ubránili křečovitým polohám, které Neckáře v minulosti občas provázely, na jedné straně až "bubblegumově" popová, na druhé pseudorocková s metalistickým křivákem. Tenhle zpěvák byl přece vždycky nejsilnější v "příbězích, písních a baladách", jak zní titul jeho slavného trojalba.
Formy písniček i jejich aranžmá jsou bez ohledu na počet nástrojů převážně folková (kdo současného Neckáře řadí k country, spadl z višně, s tou skutečně kromě využití některých v country používaných nástrojů nemají písničky nic společného). Kdybychom rozebírali jednotlivé složky, najdeme možná ale i trochu překvapivé odkazy, jako třeba "vrnící" varhany v Bejvávalo (Dobrý časy) nebo Hledal jsem Tě Pane, které jako by vypadly z nahrávek Nicka Cavea z období alba The Good Son. Ale to je jistě jen náhodná stopa.
Vesměs velmi volná tempa písní jsou jistě i dána momentálními možnostmi zpěváka, to ale vůbec není na závadu. Období, kdy Neckář na pódiu metal kozelce, by bylo dávno pryč, i kdyby neměl za sebou těžké zdravotní problémy. A nějaké "hurá-akce" by v jeho věku tak jako tak působily absurdně. Po hudební stránce, kterou povyšuje i elitní muzikantská sestava ve studiu, se Neuwerthovi se Švejdíkem – a také zpěvákovu bratru Janovi, který se jako jediný ze "staré party" nahrávání podstatnou měrou účastnil – povedlo album takřka na sto procent.
A to nejen náladou, která v takto zvoleném repertoáru je možná důležitější než samotné "noty", ale i jemnou melodickou stavbou. Ta sestává obvykle jen z několika tónů, vyžaduje vícenásobný poslech (čert ví, kolik takzvaných hitů pro FM rádia se při tomto přístupu má šanci z desky vyloupnout, ale tenhle pohled s kvalitou samou nemá nic společného), ovšem napotřetí, napočtvrté se do paměti vryje spolehlivě.
Václav Neckář (vpředu) s tvůrčím týmem alba Dobrý časy: (zleva) Dušanem Neuwerthem, Jaromírem Švejdíkem a Janem Neckářem
To, o čem lze v tomto projektu diskutovat a co lze také nepřijmout, jsou některá místa Švejdíkových slov. Není důvod Neckářovi nevěřit krystalicky čisté a naprosto přímočaré texty, ať už se tak či onak týkají duchovní reflexe (kromě Půlnoční nejsilněji Hledal jsem Tě Pane), nostalgie za mládím nebo vztahových konců. Snad vůbec nejprostší položka alba Tohle není píseň o lásce je vlastně možná jeho vůbec nejsilnější výpovědí.
Problém nastává, když Švejdík vloží Neckářovi do úst strofy nebo jen slova, která tomuto už od pohledu křehkému interpretovi prostě nelze uvěřit. Představa, že zhrzený zpěvák kdesi v hospodě "pije až do rána" (Na Rafandě) nebo že mládí strávil u lahve vína a cigaret (Bejvávalo/Dobrý časy) je naprosto absurdní. Stejně tak jako mu z úst ne a nejdou slova jako "prachy" nebo "fotr" v tragickém příběhu Noční vlaky.
Tyto v podstatě detaily by se daly odmávnout tím, že "je to jenom pop", ve kterém každé druhé slovo může padnout pod stůl. Ale to by možná platilo pro album jiného zpěváka a jiného tvůrčího týmu. V kontextu jinak povedeného alba sráží celkový dojem každá maličkost. Což, kolem a kolem vzato, svědčí především o tom, že akcie Václava Neckáře a jeho kolegů mají momentálně velmi vysokou hodnotu. A neměly by o ni přicházet zbytečnými lapsy.
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
