Dubnový rozhovor Magazínu MF DNES
Poté, co vás na podzim odvezli z natáčení televizního pořadu přímo do nemocnice, objevovaly se na veřejnosti různé dohady, jak vážný je váš zdravotní stav. Mohl byste sám popsat, co právě prožíváte?
Nedokážu řadit slova. Myslím si něco, ale nemůžu to říct, vyslovit. Paní logopedka, ke které se chodím učit, mi to vysvětlila jako poruchu fonomatického sluchu - řazení vnitřní řeči. Čím déle mluvím, roste únava a tím více dělám chyb. Řeknu vám příklad. Když mám v ruce napsaný text, můžu ho klidně přečíst nebo zazpívat. Ale když ho odložím a chci jej zopakovat z hlavy, zatím to nefunguje.
Co se s tím dá dělat?
Prý je to otázka času. Chce to trpělivost, klid, cvičení, dril. Na všechno, co špatně vyslovím, bych potřeboval zvláštní osobní slovník. Ale kluci z kapely mi vždycky vyčítali, že se na jevišti moc vykecávám.
Je tohle žertování způsob, jak se s tím lépe vyrovnat?
Pro člověka, který čtyřicet let vystupoval na jevištích, to je tragédie. Kdybych teď přišel do společnosti, působil bych divně. Logopedka mi říkala, že v Americe nosí lidé s takovým postižením na oblečení cedulku s nápisem, že nedokážou mluvit. Tím se předchází různým trapným nedorozuměním. U nás to není obvyklé.
Mám tomu rozumět, že se teď lidem spíše vyhýbáte?
Myslíte třeba nakupování v supermarketu? Ne, nevyhýbám. Stává se, že mi lidé v obchodě nebo na ulici přejí, abych se brzy uzdravil a zase začal zpívat. Jenom se necítím na velké společenské akce.
Řekněte, jak se změnil váš život? Jak teď například vypadá váš běžný den?
Jsem pět měsíců v pracovní neschopnosti. Nikdy jsem v takové situaci nebyl. Jsem převážně doma a učím se znovu písničky, ze kterých se mi poztrácela písmenka... Okysličuji cévy v mozku procházkami v lese s kamarádem, bývalým žokejem Ferdou Minaříkem. Každou neděli jezdím do Chuchle za koníčky do jeho stáje. Poslední dva měsíce také chodím do fitcentra k Vítkovi Chaloupkovi na rehabilitační cvičení a zkouším dietu.
A výsledek?
Shodil jsem dvaadvacet kilo.
Jak vás tak poslouchám, takový poklidný život je asi pro muzikanta razantní změna...
Býval jsem, řekněme, taková instituce. Motorek, který se stará o další lidi - kluky z kapely, techniky... Vždycky jsem byl zvyklý se o své lidi postarat.
Kdo teď pomáhá vám?
Rodina. Přátelé a kluci z kapely - Miloš Rábl, Jirka Šustera, Luboš Hlinovský. Také holky z našeho fanklubu.
Co další kolegové z branže? Kdo z nich za vámi třeba chodil do nemocnice?
Potřeboval jsem hlavně klid, takže rodina známým návštěvy nedoporučovala. Byl za mnou Zdeněk Rytíř, Ota Petřina, ale to jsou v podstatě členové rodiny. Když se mi to stalo, tak do litoměřické nemocnice volala Marta Kubišová, Helena Vondráčková. Později Walda s Olgou z Ameriky, Eva Pilarová, Jirka Menzel, Petr Haničinec a další. Helena se tady pak zastavila koncem listopadu, ještě než odjela s Karlem Gottem na turné. Seděli jsme, asi hodinu si povídali, pak jsme si i zazpívali. Helena vlastně přišla na to, že když mám v ruce text, můžu ho rovnou zpívat. Já netušil, že to půjde. Zjistili jsme, že nemám problém s intonací, s rytmem ani se čtením. Bohužel, zatím mi nejdou ty texty zpaměti.
Tak si představuju, jak tady Helena Vondráčková sedí a říká: "Vidíš, já ti říkala, že špatně skončíš." Je pravda, že vám často vyčítala, že nedbáte na životosprávu a nadávala vám za to, jak jste ztloustl?
No, je to pravda... Hodně jsem přibral. Nebyla sama, kdo mi to říkal. Brácha taky, kamarádi... Já na to nedbal. V tomto směru jsou chlapi pohodlní. Já taky.
Ale váš bratr říká, že kromě pohodlnosti a jídla sehrály svou roli i nervy. Několik let jste se prý doma se ženou starali o její těžce nemocnou maminku...
Ano, to bylo těžké. Nejvíc pro mou ženu Jarku. Ale měl jsem i jiné starosti.
Jaké?
Umřel náš táta. Zemřel také náš spolupracovník Karel Knechtl z Bontonu, se kterým jsme měli dohodnutý obsáhlý projekt - postupné vydávání všech našich alb na CD. Odešel, a projekt se tak v polovině zhroutil. To mě vzalo. Pak ještě povodeň vyplavila Zdeňka Rytíře a jeho studio, ve kterém pracuje i můj syn Vašek. Právě v době, kdy jsme v něm měli začít natáčet. Prostě toho na mě v posledních letech bylo moc. Myslel jsem, že stihnu všechno - práci i rodinné starosti. A nervy potřebují obalit, takže jsem je obaloval a tloustl.
Mám rád Martu i Helenu
Řekněte, se kterou ze svých partnerek z doby slávy tria Golden Kids se dnes víc kamarádíte? S Martou Kubišovou, nebo Helenou Vondráčkovou?
To vůbec nedokážu říct. S oběma stejně.
Obvykle to přece bývá tak, že ze tří kamarádů jsou si dva bližší. A ty dvě mi připadají, že jsou každá úplně odlišná.
Ano, každá je úplně jiná. Mám je rád obě. Možná právě proto.
Ptám se proto, že jste Martě Kubišové pomohl ve velmi těžké situaci. Když vás v roce 1970 požádal tehdejší ředitel Pragokoncertu František Hrabal, abyste potvrdil, že pózovala na pornofotkách, trval jste na tom, že to jsou podvrhy. Dokonce jste svědčil na její straně, když se kvůli tomu s Pragokoncertem soudila. A vyhrála. Taková zkušenost přátelství přece upevní...
Ano. Ale je to důležité jen pro mě a pro Martu. Proto o tom nechci mluvit.
Připadá mi zvláštní, že se o této epizodě nikde moc nepsalo, nemluvíte o ní. Přitom vás lidé mají zaškatulkovaného spíše mezi umělce, kteří za minulého režimu nevadili, neprovokovali, mohli vystupovat v televizi... Řekněte, prosím, co následovalo poté, když jste se postavil na stranu Kubišové. Jaké jste z toho měl problémy?
Bylo o tom povídání v knížce Jak jsme se sešli, rozešli a zase sešli - Golden Kids Comeback. Kdybych měl povídat o problémech, bylo by to na další knížku.
Vy asi nejste ten typ, který umí prodávat své zásluhy, že?
Myslíte, že bych třeba měl vzpomínat, jak jsme v listopadu v osmdesátém devátém dělali s kapelou revoluci? Kvůli tomu, že jsme půjčili náš mikrofon a aparaturu, aby mohla Marta zazpívat na balkonu Melantrichu a díky které mohli Havel s Dubčekem mluvit na Václaváku? To bychom se teď s bráchou Honzou měli tvářit, že máme zásluhy? Vždyť to dneska už nikoho nezajímá.
Nemyslím, že se máte vychvalovat. Ale mám pocit, jako byste se ve své kariéře nějak zasekl. Umělci vaší generace chodí na plastiky, do posiloven, předstírají věčné mládí v televizi... Neujel vám po roce 1989 v tomto směru vlak?
Myslíte "ostře sledovaný vlak"? Po listopadu jsem si říkal: Tak, teď půjde všechno líp. Bral jsem to jako nový začátek. Chyba byla, že jsem tehdy neměl svého manažera. Bez něj se totiž dneska tahle práce dělat nedá. Dříve jsem měl výborného kamaráda Hanuše Bunzela, který kapele organizoval veškerá vystoupení, staral se o všechno, co je s tím spojeno. Byli jsme zvyklí, že se o takové věci nemusíme starat. Takže jsme to ani neuměli. Dělal to za bolševika, v době, kdy u nás ještě slovo manažer vůbec neexistovalo. Tvrdím, že by mohl být Amos Komenský všech těch dnešních manažerů v hudební branži. Zemřel ještě před listopadem 1989 a dodnes nám moc chybí.
První role, to byla satisfakce
Původně jste chtěl být hercem. Nelitujete, že se vám to nepodařilo?
Třikrát jsem se hlásil na DAMU, vždycky jsem udělal zkoušky, a nikdy mě nevzali. Když jsem pak dostal roli v Ostře sledovaných vlacích, byla to pro mě satisfakce. Říkal jsem si: Vidíte? Ke hraní se přece jen dostanu!
Četl jste předtím tu knihu?
Můj pan ředitel a režisér divadla Rokoko Darek Vostřel mi ji dal jako dárek k premiéře hry Čekání na slávu. Bylo mi dvaadvacet, zhltnul jsem ji přes noc, moc se mi líbila. Ale opravdu jsem tehdy netušil, že za dva měsíce mě pozvou na kamerové zkoušky na Barrandov.
Potkal jste se někdy s Bohumilem Hrabalem?
Ano, sedával s šéfem Divadla Na zábradlí Vodičkou U tygra.
Osobně jste se znali? Představil vás někdo?
Znal jsem ho od piva. S Darkem Vostřelem a s Waldou jsme chodili ke Šroubkům naproti Rokoka. Párkrát jsme tam s Hrabalem seděli u stolu a poslouchali ho.
Neříkal vám, jestli jste se mu v tom filmu líbil?
Zajiskřilo mu v očích, položil mi ruku na rameno, ale neříkal nic. Pak jsem byl mockrát s Jirkou Menzelem u něj v Libni a pak i v Kersku za jeho kočenkami.
Byl jste tehdy na předávání Oscara?
Co by tam se mnou dělali? To je jasné, že Jirka Menzel s sebou radši než ošklivého chlapečka vzal hezkou holku, Jitku Bendovu, která hrála Mášu. Navíc uměla výborně anglicky, takže mu dělala tlumočnici. Však taky hned pro roce šedesát osm odešla do exilu. Já se podíval do Ameriky až o třicet let později. Představte si, že tam i po těch letech Ostře sledované vlaky pořád promítají. Je to klasika, tak dvakrát do roka se objeví na některém z televizních kanálů. V roce 1999 jsme byli s kapelou v New Yorku na festivalu Menzelových filmů. Přišlo asi čtyři sta lidí, víc Američanů než krajanů. Nádherné bylo, že se diváci každé situaci smáli dvakrát. Když dozněla v originále, smáli se Češi, po pár vteřinách se tomu samému smáli Američané, kteří právě dočetli titulky. Přišel se podívat i Miloš Forman.
Mám čistou hlavu
Pane Neckáři, co bude dál? Plánujete, že budete zase vystupovat?
Když jsem ležel v Nemocnici Na Homolce, dostal jsem spoustu krásných dopisů od cizích lidí. Jsou strašně hodní. Říkám si, že když se mnou tak cítili, chtěl bych jim to nějak vrátit. To můžu jedině tak, že zase začnu zpívat.
Už jste to zkoušel na veřejnosti?
Zkusil jsem to v březnu, když jsem na Dobříši přebíral od vydavatelství Česká hudba zlatou desku za album Zlatej Vašek. Byla to taková uzavřená společnost, kamarádi, přátelé, kteří vědí, jak na tom teď jsem.
Co na to lékaři?
Říkají, že je to otázka času. A to jsem jich zaměstnal hodně - primáře Zillicha a sestřičky z Litoměřic, doktory Vondráčkovou, Kováře, Kutálkovou a Kábrta z Homolky, mou paní lékařku Pochovou, logopedku Michaličkovou... Zatím si moc nepamatuji ty texty. Mám čistou hlavu, je to, jako byste z počítače vymazala hard disk se všemi daty. Zdeněk Rytíř říká, že bych musel mít na začátku forbíny deset monitorů, na kterých by mi projížděly texty písniček. Nebo velké světelné noviny za publikem. Brácha mě pro změnu popichuje tím, že než se znovu všechny písničky naučím, tak už budou kluci z kapely tak staří, že je pro změnu zapomenou zase oni.
Máte představu, kolik textů jste si vlastně pamatoval?
Nazpíval jsem asi pět set písní. V repertoáru jsem jich měl takových sedmdesát včetně německých, anglických a ruských. Takže se je teď pěkně začínám učit znovu. Jsem přesvědčen, že lidé chtějí od starých zpěváků slyšet hlavně ty staré písničky.
|
Václav Neckář |
 Golden Kids - Helena Vondráčková, Václav Neckář a Marta Kubišová na koncertě v Praze 11. prosince 2001 |
