Jablkoň je na (zdaleka nejen) české alternativní scéně známá neúnavnou chutí experimentovat. Jako vyloženě hledačské trio na bázi dvou akustických kytar a mohutné sady perkusí v roce 1977 začínala, v průběhu více než tří desetiletí si vyzkoušela polohu alternativní i folkově-písničkovou, spolupráci se symfonickým orchestrem i jazzovým big bandem i s nejrůznějšími hosty "od" rocku, jazzu, ba i folkloru a klasiky.
Vždy si ale udržovala svá základní poznávací znamení, v žádném ze stylových "maskování" nebylo možné ji zaměnit s někým jiným. A to platí i pro nové album, přestože sám její lídr Michal Němec tvrdí, že kdo jím "nebude překvapen, je nepřekvapitelný".
Upřímně řečeno, mnohem silnějších překvapení od Jablkoně jsme zažili už řadu. Třeba když v roce 1997 poprvé zabrousila do vyloženě písničkového repertoáru a ukázalo se, že Michal Němec není jen robustní hudební klaun (v nejlepším slova smyslu) s velkým hudebně-průzkumnickým talentem, ale také mimořádný autor a interpret folku a svým způsobem i popu.
Anebo když poprvé na desce Jablkoně zazněla elektrická kytara – na albu Cestující v noci to v písni Kdopak nám zazpívá ovšem bylo v parodické rovině. Nyní, na novince Půlpes, je naopak elektrická kytara (s rockovým "boosterem") v rukou jinak baskytaristy a fagotisty Johnyho Jůdla tím nejzákladnějším vyjadřovacím prostředkem, který posluchači utkví "na první dobrou".
Jenže to, že ve většině skladeb znějí rockové riffy, nebo jsou dokonce stavěny hlukové stěny, ještě neznamená zásadní tvůrčí posun. Je to jen přijetí nového vyjadřovacího prostředku, který některé skladby oživuje, v některých se zdá trochu nadbytečný a chtěný.
Charakteristickým příkladem může být hned otvírák V bludišti, jedna z nejstarších písní Jablkoně vůbec, přepracovaná nyní k "tvrdému obrazu". A přes veškeré "bigbítové dunění" nelze přeslechnout, že původní akustická verze vlastně byla daleko tvrdší. Rozumíme-li tedy tvrdostí celkový výraz a pocit, ne pouze povrchní znaky.
Přestaneme-li se tedy zuby nehty soustředit na Jablkoní hozenou vějičku traktované "tvrdosti", zjistíme, že nejlepšími skladbami alba jsou ty, které zapadají do dříve načtrnutých dvou základních linií tvorby kapely, bez ohledu na to, zda v nich zní elektrická kytara, či ne.
Do "písničkové množiny" zapadají zejména krásný titulní song a ještě víc Babice, vůbec nejlepší moment Půlpsa. Mimo jiné se jedná o jakousi poctu studiu v Babicích nad Svitavou, kde kapela tradičně točí svá alba; bohužel, její dvorní zvukař Petr Werner v průběhu vzniku Půlpsa zemřel a album je mu věnováno.
Z jablkoňsky alternativních kousků pak asi nejvíce zaujme Nepřítel naslouchá, kde Michal Němec zhudebnil text Petra Váši, který známe z produkce Vášovy kapely Ty syčáci, a "klasická" instrumentálka Pendlovky, dobře známá už z živého podání.
Bonusem alba jsou dvě semaforské předělávky, Blues a Zdvořilý Woody. V kontextu alba i celé tvorby Jablkoně jsou výjimečné snad jen tím, že kapela přebíráním cizího repertoáru rozhodně neplýtvá. Samotné zpracování spíš připomíná zábavu rozpustilých muzikantů "po vážné práci". Možná obstojí při koncertech jako "drobné přídavky mistrů", nic víc.
Jablkoň Půlpsem nespadla pod svůj (jistěže vysoký) standard, ale rozhodně nedosáhla nového tvůrčího vrcholu na své jinak zcela mimořádné cestě. Alba, jako je toto, jsou pro posluchače ideální především jako referenční body, podle kterých se měří ostatní počiny. Všechno prostě nemůže být takzvaně nejlepší.
Jablkoň: Půlpes
Vyd. Indies MG, čas 50:35
Hodnocení iDNES.cz: 60 %
