Co znamená název Třecí plochy?
Je to takové pojmenování vztahu mezi mužem a ženou, ale vlastně také obecně našeho každodenního života. Člověk ráno vstane, nechce se mu do práce, ale musí. A už v tom okamžiku naráží právě na dotyčné třecí plochy.
Na natáčení desky jste uspořádali sbírku na Startovači. Je to už poněkolikáté, co jste se obrátili na fanoušky, aby vám finančně vypomohli.
Poprvé jsme to udělali při natáčení desky Made In China, která vyšla v roce 2014. Celé je to postavené na důvěře – lidi si kupují desku, kterou si předem nemůžou poslechnout. Je to výraz podpory od lidí, kteří věří, že neuděláme žádnou blbost.
Vy sám jste nějaký projekt podpořil?
Pomohl jsem zafinancovat dost věcí. Třeba kluky, kteří stavěli dalekohled, aby mohli pozorovat komety. Z hudebníků jsem podpořil jednoho kluka z Plzně, jehož projekt mi byl sympatický.
Na Třecích plochách jste dospěli ke klidnému, něžnému a velmi jemnému a přitom bohatému zvuku. Prostě je s tou deskou posluchači dobře. Mělo to tak být?
No jasně. Už od alba Třínohý pes jsme naše alba koncipovali jako vinylové desky. Aby měly nějaký vývoj a dramaturgii, na kterou už se dneska moc nedbá. Chceme to dělat tak, že poslední písnička na první straně by měla být pomalá, aby připravila půdu pro skladbu, která otevírá pomyslnou stranu B. Snažili jsme se všechny skladby aranžérsky dotáhnout co nejdál, aby zněly tak, jak jsme si představovali. A co se týče zvuku – my jsme byli vždycky spíš pankáči. Přišli jsme, nasekali jsme desku stylem jedna kytara doleva, druhá doprava, doprostřed zpěv, bicí a nazdar. Ale teď jsme ve stavu, že máme vynikajícího bubeníka, který to nabouchá na první dobrou, což dřív nebývalo.
Takže jste v určitém smyslu dospěli?
Časem se člověk naučí to, co dřív dělal pudově, vykonávat vědomě. To je, jako když se snažíte napsat veselou písničku. Je to těžké, protože těch smutných není problém složit šest za odpoledne. Takže se to snažíme nějak vybalancovat a udělat desku, která nebude vlezlá, ale zároveň bude přístupná.
Záleží vám na tom, abyste napsali nějaký další rádiový hit ve stylu Hodinového hotelu nebo Made in Valmez?
O to jsme se úplně přestali starat. Kdysi dávno jsme si dělali úplně, co jsme chtěli, a netušili, jak funguje hudební průmysl. To bylo nejlepší. V okamžiku, kdy jsme natočili první dvě desky, vyrojilo se kolem nás plno lidí, kteří nám říkali, co bychom měli dělat a jak. Ale je lepší jet si svoji lajnu. Navíc jsme koncertní kapela, čili neřešíme, jestli prodáme dvacet tisíc cédéček, nebo pět.
Na čem vám tedy záleží?
Nejvíc teď dbáme na obsah. Nesnáším, že má dneska všechno nějaký „příběh“, to mi leze na nervy. Teď už si fakt děláme jen to, co chceme. Kašleme na všechno, uděláme si hezkou desku. Je tam třeba písnička Vteřiny věčnosti. Nahráli jsme ji, říkal jsem si, že je vlastně strašně vlezlá a slizká. Kluci si ji poslechli a řekli: To je moc hezká písnička, buď rád, že ji máme.
Jak reagujete na to, že po vás lidi chtějí pořád totéž jako na první desce Made in Valmez?
V roce 1999, kdy jsme vydali album Chceš mě? Chci tě!, mi zavolal Jarek Nohavica, že jsme nahráli dobrou desku a co teď dělám a tak podobně. Tak jsem mu řekl, že pořád dokola poslouchám, abychom udělali už něco jiného nebo abychom nahráli znova první desku. A na to on okamžitě z fleku povídá: Tak jim řekni, že už jste ji natočili. Nejlepší cesta je prostě jít pořád dál a dál.
