RECENZE: Tosca v Metropolitní je jako z bedekru. Smůla, nestačí to

„Až tam nezbyl žádný.“ To je jedna z přezdívek, která ve světě provází novou inscenaci Pucciniho Tosky v Metropolitní opeře. A jak ukázal sobotní kinopřenos, nejde zdaleka jen o jednu vraždu, jednu popravu a jednu sebevraždu v ději.

Každý intendant potřebuje pro Tosku především tři famózní pěvce. A ti v minulých měsících odpadávali jako v oné detektivce Agathy Christie. Kromě nich se poroučeli i dva dirigenti včetně Jimmyho Levina, který se zařadil do stále početnějšího houfu celebrit, obviněných ze sexuálního obtěžování.

Giacomo Puccini: Tosca

65 %

Dirigent: Emmanuel Villaume

Režie: Sir David McVicar

Přímý přenos z Metropolitní opery, kino Cinestar Anděl, Praha, 27. ledna 2018

Možná i proto, aby se háklivá kauza ani náznakem nedostala do ovzduší, nakonec do přestávek nebyl zařazen rozhovor s dirigentem Emmanuelem Villaumem, šéfem orchestru PKF-Prague Philharmonia, a Praha tak přišla o pozdrav z New Yorku. Nicméně zprostředkovaně se zdálo, že francouzský umělec se úkolu nastudovat Tosku zhostil se ctí.

Kromě původně angažovaných protagonistů zmizela i inscenace Luka Bondyho z roku 2009, tehdy hlasitě odmítnutá publikem a možná ještě více mecenáši. Nahradila ji hyperrealistická produkce Davida McVicara, vytvořená téměř jedna ku jedné podle skutečných předobrazů. Radost z toho, že člověk zase jednou vidí v Tosce historické římské reálie a kostýmy z počátku 19. století a ne mechanický přesun do moderní doby, v níž se zničehonic mluví o živém Napoleonovi (jednu takovou aktualizaci nabízí i pražské Národní divadlo), ovšem zkalily některé pochybnosti. Bondyho Tosca se svým strohým cihlovým chrámovým interiérem a nábytkem jako z Ikea nakonec nepatřila k nejhorším režiím, jaké Metropolitní v přenosech předvedla. Zbavit se třeba Verdiho Rigoletta, přesazeného do Las Vegas, by bývalo bylo záslužnější.

Jak zazpívat drama

Další věc, která kalila potěšení z návratu k originálu, bylo herecké aranžmá titulní představitelky, což je výstižnější označení než herecká kreace. Bulharská sopranistka Sonja Jončeva (která dlužno dodat Tosku zpívala poprvé) se možná po dohodě s režisérem chtěla odlišit od Karity Mattily, která Tosku roku 2009 ztvárnila jako zralou sebevědomou divu, a tak se snažila předstírat téměř naivku. Jenže víc než jakási choreografická stylizace z toho nebylo. Gesta nepůsobila pravdivě, jen naučeně, pěvkyně takříkajíc nebyla „v roli“, ale mimo ni.

Pěvecky ovšem leccos vynahradila. Se svým krásným, bohatým hlasem, barevně vyrovnaným od výšek až po znělou střední a hlubší polohu zacházela obezřetně, nepřepínala ho ve snaze o hysterický výraz, přesto z něj dostala víc než jen krásné, leč obsahově prázdné zpívání. Pod elegantním legatem se dala vnímat dramatická intenzita, a to i v oné slavné scéně, v níž se Scarpia pokouší Tosku znásilnit.

To při zpěvu italského tenoristy Vittoria Grigola člověk naopak vnímal spíš než city vyjádřené zpěvem jen jakousi ustavičnou pěveckou hysterii, jíž přeplňuje part malíře Cavaradossiho. Grigolo, který jako třináctiletý chlapec zpíval v Tosce pasáčka vedle Luciana Pavarottiho, si z tohoto velkého pěvce nebere dobrý příklad ve vyváženosti kultivovanosti a emocionality ve zpěvu. Přemíra temperamentu, která byla znát i při jeho pražském recitálu před třemi lety, může mít ale z hlediska dramatické pravdy právě opačný efekt, nemluvě o riziku, v němž se při takto přepjatém zpěvu ocitají hlasivky.

Třetímu hrdinovi, policejnímu šéfovi Scarpiovi, zase jakoby temperament v hlase chyběl. Srbský barytonista Željko Lučić sice před kamerou dokáže z mála gest a mimiky stvořit pokrytecký, zvrácený charakter, skrývající se za uhlazeným zevnějškem, vokálně ale zůstává jen u oné vnějškové uhlazenosti. Tóny, které mu proudí z hrdla, jsou syté, určitě i zvučné, následují uspořádaně jeden z druhým, ale není to vypočítavá „řeč“ sadisty, chvilku jízlivá, chvilku vtíravá a pak zase hrozivá, to když Scarpia odhazuje svou „masku“. Je to prostě jen zpívání. A Tosca je zpívané drama.